odsuzovali maloměstskou konvenčnost, mělkou
sentimentalitu a prázdné slovařství vládnoucí české literatury. H.
G. Schauer obracel pozornost k otázce dělnické a ženské,
hlásal emancipaci hospodářskou, sledoval důmyslně
politické prvky v krásném písemnictví, ale ústřední ideí jeho
myšlení byla otázka národní; jí věnoval Schauer svou
zvláště významnou studii »0 podmínkách i možnosti
národní české literatury«, otištěnou v »Lit. list.« r. 1890,
a r. 1886 se v »Našich dvou otázkách«, zahajujících list
»Čas«, ptal s chmurným zoufalstvím, zda náš národní
zápas není v podstatě bez naděje a bez účelu. Všeobecné
opovržení a výčitka národního nihilismu - s Masarykem
označeni jako »filosofové sebevraždy« - byly odpovědí na
tento výkřik rozbolestněné duše.

Masarykovy literární zásady šířil za rozkvětu realismu
upiatý Josef Laichter v »Naší době« a jmenovitě Jindřich
Vodák (v. níže) v »Čase« a později v »Českém slově«.
K realistické kritice se volně řadil literárními počátky
Vilém Mrštík, jenž po stopách ruských kritiků propagoval
realismus v románě a v dramatě z důvodů spíše
etickospolečenských než uměleckých.

Vlastní převrat kritický nadchází r. 1892 a jeví se
především v myšlenkovém přetvoření moravských
»Literárních listů«. Kritikové F. X. Šalda, Jindřich Vodák, F. V.
Krejčí, Jiří Karásek, Arnošt Procházka, později tehdejší
žáci Šaldovi, K. Sezima, Jos. Matějka, Oto Šimek, Ot. Theer,
dávají jim ráz a uvádějí do Čech novou kritiku. Jsou
nejprve žáky kritických metod francouzských: od Tainova
sociologického determinismu, který vykládá umělecké dílo
z prostředí, z plemene a z časového ovzduší, postupují
k tak zv. estopsychologii E. Hennequina, jenž z
všestranného rozboru dušeslovného i krasovědného činí závěry na
společnost, jež umělce přijímá a napodobuje. Někteří se
uchýlili k subjektivní kritice dojmové a náladové, která se
bez pevných metod a zásad vzdává hře uměleckých dojmů,
jak tomu po stopách Renanových učili Anat. France a Ju!.
Lemaltre. Své myšlenky vyslovovali mladí kritikové novou
formou: smělé obrazy a obraty básnické znázorňovaly
ideje čistě abstraktní; lyrický proud slova přetrhován byl
odbornými výrazy; snaha po přesnosti vedla často k
barokní stavbě vět, k násilnému hromadění cizích termínů.

Ale v tomto kvasu se zrodila nejen česká odborná řeč
kritická, nýbrž i forma essaye, u nás dotud neznámá, spojující
fi
538