šek Bačkovský (1854-1908), ukázala se vša;k
nedostatečnost metody, hromadící zevní fakta bez spojitosti. Proto
některé jeho práce monografické a edice starších spisů
novočeských mají větší význam než Zevrubné dějiny českého
písemnictví doby nové (1884-1887). Výborně se však
hodila pro jeho trojí zpracování Přehledného písemnictví
českého (1887, 1898 a 1899), snášející zevrubně literární data.

Obrat nastal při srovnávacím studiu písemnictví staro·
českého, jež na počátku své dráhy horlivě konal Jan Ge,
bauer. Zabýval se dějinami látek a slovesných druhů v
souvislosti evropské a s tohoto hlediska staročeské památky
utřídil. Jeho přední žák Jaroslav Vlček postoupil dále.
České literární dějiny změnil ve vývojovou historii vůdčích
dobových proudů, v složitý obraz celistvé kultury národní
a zařadil jej do historie vzdělanosti západoevropské. Tím
se stal zakladatelem moderního dějepisu české literatury.

Jaroslav Vlček (1860-1930), rodem Slovák, byl
profesorem dějin české meratury na Karlově universitě, kde za
republiky přednášel hlavně o písemnictví slovenském. Po
prvé přehlédl v celku slovenské písemnictví již ve své
prvotině Literatura na Slovensku (1881), jež dovedena do doby
nejnovější vyšla slovensky jako Dejiny literatury
slovenskej (1889 a 1890). V bojích o pravost RKZ vyspěl
neobyčejně historický smysl Vlčkův a tak již r. 1893 počaly
vycházet jeho velké Dějiny české literatury) k nimž učinil
pokus již r. 1885. Objímají látku od nejstarších dob do
I. 60., ale zůstaly zlomkem, neboť všechna období nejsou
zpracována (1931 vyšly ve 4 sv., doplněny z universitních
přednášek, r. 1940 ve 2 sv.). Po prvé vyloučil z dějin
našeho písemnictví vše, co souvisí s podvrženými památkami.
Hojně užity a zpopularisovány jsou výtěžky studií
Gebauerových a Gollových, neboť vlastní bádání Vlčkovo se
vztahovalo výhradně na stol. XVIII. a na první polovici
stol. XIX. Jednostranné západnictví, malý smysl pro
tradiční souvislost a hlavně nepochopení baroka a romantiky
vadily postupu i pojetí jeho práce. Tak nejlepšími částmi
jeho »Dějin« zůstávají úseky věnované osvícenství, které
mu, positivistovi a liberálovi kritického ducha, bylo
nejbližší. I mimo dějiny dařily se Vlčkovi především studie
z této doby nebo z doby k ní přiléhající; tak významné
monografie První novočeská škola básnická (1896) a Pavel
Josef Safařík (1896) a řada podobizen a drobnějších
charakteristik z doby probuzení a ze 40. a 50. let, seřazených

561