mán Jiráskův, který po stránce národní vykonal za války
dílo tak významné, zůstával - až na Jana Vrbu - zcela
mimo vývojovou působivost; zato Durychova velkorysá
románová skladba z války třicetileté zaujala zcela nové
stanovisko k pojetí národní minulosti, úplně zbavené vztahů
k potřebám a zájmům národa ve věku dvacátém. Útvar
románové kroniky ožil jen ve výpravném podání dějů
legionářských za světové války.

Odklon od minulosti a jejích životních forem se jeví též
v tom, že byl skoro . úplně opuštěn román vesnický. I ti,
kdož proti stupňujícím se tendencím urbanistickým a proti
prohlašování dělnictva továrního za vlastní lidové jádro
národa věnovali pozornost venkovu, zabývali se hlavně
rozpadem jeho starých řádů a hospodářsky mravní proměnou
jeho struktury. Zvláště názorně toto přetvoření vesnice a
vesničanů po válce dovodil Jan Vrba, a to z téhož Chodska,
které v Baarově beletristickém a Hruškově národopisném
podání platilo za zachovalou državu starobylého řádu a
rázu; podobných dušezkumných letopisů venkova a
venkovana na přerodu dostalo se Ostravsku a Slezsku v
knihách Vojtěcha Martínka a A. C. Nora. V těchto
mravoličných kronikách, uvědoměle deterministických, hlásí se
obnovený naturalismus. Nebyl však přísně věcný a chladně
nezúčastněný, nýbrž pod ním, v souzvuku s tendenčním
rázem většiny písemnictví, hlásila se tendence, blízká
politicko-hospodářským snahám strany agrární. Básnicky se
to projevovalo lyrickou monumentalisací práce
zemědělské, citovým oslavováním lásky k půdě a přírodě na ní,
doporučováním venkova jako záchrany před rozvrácenými
životními poměry v městě. S vůdcem tohoto hnutí, jež se
později označilo jako »ruralismus«, Jos. Knapem,
postupovali solidárně jeho bližší neb vzdálenější krajané B. Horst,
Jan Knob, V. Prokůpek, Zd. Rón a především nejčistší
umělec ruralistické družiny Fr. Křelina; k nim přibylo několik
letopisců moravského venkova, zvl. F. V. Kříž, Jos.
Koudelák, Fr. Neužil a Jindř. Spáčil. Programně se dovolávají
velkého příkladu K. Světlé, ale mohli by uváděti jako své
předchůdce i realisticky založené psychology F. X.
Svobodu a Met. Jahna, hlavně pak Jos. Matějku. Ani oni však
nezůstali zhola bez vlivu zahraničních učitelů, zprvu
severských, mra vně přísných a v charakteristice zvláště
pevných vypravěčů osudů rodin_selských, později prozaiků
sovětské Rusi, zaujatých, se Solochovem v čele, problémem

580