Z dočasného obratu k próze od r. 1901 vznikla jediná
povídková knižní publikace, svazek prací převahou
erotických, Pod stromem lásky (1903). Vlastní smysl svého
životního úsilí spatřoval však Oto Theer v lyrice. Roku 1897
se jménem Otto Gulon vydal sešitek Háje) kde se tančí,
vyzbrojený polemickou předmluvou. V ní i ve verších a
prózách této prvotiny pokouší se o syntetické pojetí lyriky.
Ve Výpravách k Já (1900) obrací se vášnivý žák
Baudelairův k Oto Březinovi, jemuž kniha věnována. Již zde se
probouzí silný intelektualismús, toužící po ideovém básnictví,
ač prozatím síla knihy tkví v smyslných požitcích,
přenášených v symboly. Když v něm za dvanáctiletého odmlčení
lyrik vyzrál, zjevil se v Úzkostech a nadějích (1911) jako
rozhodný idealista, tragický hodnotitel lásky, spekulativní
hymnik živlů a především metafysik, zapředený po
bergsonovsku do záhady pozemské smrti a věčného života.
Formálně se odvrací k volnému rytmu. V knize Všemu na
vzdory (1916), namnoze inspirované ovzduším světové
války, se stává příznačným útvarem veršov}'m báseň
uvědoměle stavěná, dramatického vystupňování, za úplné shody
formy zevní a vnitřní; píše ji ve volných rytmech členění
iktického a základu daktylotrochejského se snahou o novou
patetiku. Užívaje symbolů antických i biblických,
inspiruje se vzpomínkami z cest i přehodnocenými dojmy z
moderního města, rozšiřuje svou lyriku o strunu náboženskou
(»Golgota«, »2;iji s Bohem a s bohy«, »2;ivot plyne jako
sen«) i vlasteneckou (»Návrat«, »Mé Čechy«), zesílil !pOjetí
metafysické ve smyslu novodobého vitalismu Bergsonova.

Věren této koncepci i této formě volného verše, zbásnil
i řecké bájeslovné mono drama Faěthón (premiéra na
»Národním divadle« 1917, vydáno pohrobně 1918) s oslavou
titanismu. Jinošský hrdina tragedie, přiklánějící se k
dramatu antickému, byl obecně pokládán za předobrazení
touhy a sudby básníka, jenž padl, vztyčiv si cíle nejvyšší.

Vlastní dějinný význam Theerův záleží především v tom,
že jako samostatný žák a pokračovatel Březinův obnovil
a utvrdil dramatickou lyriku v příkrém odporu k
naturalistickému impresionismu a že ji opřelo sloupy metafysiky.
Při tom ji dovedl prosy ti ti intensitou smyslového prožitku
a hlavně také dávkami skutečnosti drsné, postřehů
bezohledných a obrazů naze bezprostředních, zachovávaje
stále styk se svou dobou.

Drahou obdobnou vývoji Theerovu od smyslnosti k
meta
600