v studentském humoristickém týdeníku Trn~ založeném r.
1924 Karlem Konrádem, a pak za doprovodu hudby a tance
ovládla scénu mládeže Osvobozené divadlo, založenou r.
1925 Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, sloužící
uvědoměle s břitkým smyslem pro aktualitu tendencím
politickým a sociálním v duchu levice.

Názorový i formální tento rozvoj zosobňuje osobnost a
dílo předčasně zemřelého satirika havlíčkovského vtipu Jiřího
Haussmanna (1898-1923), jenž bolestně prožil a sarkasticky
komentoval i soumrak rakouské armády i vnitřní nástrahy,
kladené domácími nepřáteli zdraví a rozvoji mladé republiky.
Příslušníka pokolení W olkrova prozrazují v něm sociálně
revoluční sklony, bezohledný sarkasmus a řízná karikatura
byly mu prostředky zápasu za zdraví v životě veřejném. Dva
svazečky veršovaných satir, Zpěvy hanlivé (1919) a
Občanská válka (1923 pohrobně), jsou doplněny parodistickými
Divokými povídkami (1922) a utopickým románem na ruby
Velkovýroba ctnosti (1922). Dadaistického ustrojení jsou
literární satiry Jiřího Maška (* 1905) a krutě výsměšného
Václava Laciny (* 1906), autora Zježení (1925), Krysy na
hřídeli (1926) a Ozubeného okna (1930). Zesměšnil celou
soustavu a organisaci německých okupantů z let
19391945 Plechovým cirkusem (1945). Maloměstská společnost
a její touha po kultuře a umění je předmětem satirického
románku Snobi táhnou (1945).

Básnická satira, parodující a karikující osobnosti a
poměry literární, učila se nejvydatněji u V. Dyka, který ji
však sám v tomto období již nepěstQval; zato Oto Fischer
ve svých jiskřivých sešitech ukázal české epigramatice
k novým cestám. Po nich se ubírají svými
epigramatickými reportážemi i komentáři, nápady a útoky Jiří Mahen
(jako epigramatik s pseudonymem Ladislav Andělíček),
Josef Hora i Jaroslav Seifert.

Básnické překlady. Zcela nově chápáno bylo těsně před
světovou válkou a po ní umění překladatelské, jehož
představitelem v teorii i v praksi byl Oto Fischer. Jím se
zahajuje třetí období překladatelského umění v dějinách
našeho písemnictví. Tato epocha žádá vnitřní shodu slohovou,
ne konvenci totožnosti formální, rozměru a rýmů; je
odmítán abstraktní, knižní sloh překladů. Překlad má působit
svěže v duchu doby, v níž vznikl, má být přiblížen
přítomnosti, takže v popředí stojí otázka co největší aktua1isace.
Připouští se modernisace narážek, změna lokalisace děje

627