háněla tvořivost herců i režisérů a umožňovala v míře
dotud neznámé spisovatelům publicitu. Praha pozbyla svého
monopolu divadelního, a nečerpala-li z jevišť plzeňských,
moravských a slovenských valných podnětů režijních a
literárních, dostávala odtud svěží síly herecké. Avšak se
zevními pokroky divadelnictví se nedostavil v
Československé republice vnitřní rozvoj českého dramatu. Dramatický
básník zaujal v divadle vedle režiséra i herce místo
podružné, a vida nezbytí, snažil se přizpůsobiti se skromně jejich
nárokům, které naprosto nešetřily neporušitelnosti jeho
díla. Neblaze působil na dramatickou produkci i zápas s
rozmáhajícím se kinematografem, jehož technice se
dramatikové podřizují. Následek toho je nejen snaha po prudkých
účinech u diváků prostředky snadnými a povrchními,
nýbrž i rozbití jednoty místa i děje. Jinak souvisí krise
českého umění dramatického v době první republiky s
úpadkem dramatického písemnictví světového.
Novoromantismus se přežil, hnutí expresionistické mělo spíš hodnoty
dušezpytných dokumentů než trvale básnických výtvorů; ze
světových dramatiků docházeli obliby Ir G. B. Shaw a Ital
L. Pirandello, ale ti při skvělém kritickém intelektualismu
znamenali dosti nebezpečí rozkladného záporu, který
otřásá nakonec jednotou osobnosti, nezbytnou, má-li se
dramatická hra sil zvýšiti na soud eticky závažný. Vliv
Američana E. O'Neille se nemohl zcela rozvinout.

V Praze vedle scén hlavních, Národního a Městského div.,
jež spolu plodně soutěžily režijně, herecky i programem
repertoiru, vznikla po světové válce celá řada scén menších,
z nichž některé plodně působily především režijně. Vedle
»Osvobozeného divadla«, jehož význam tkví v satiře,
začala se v třicátých letech brát zcela novými cestami scéna
E. F. Buriana. Na Moravě přešla do českých rukou divadla
v Mor. Ostravě a v Olomouci a v Brně se mohla konečně
plně rozvíjet vedle činohry i opera, zvláště když brněnské
divadlo nalezlo sc40pné ředitele jako byl Václav Štech a
dramaturgy jako J. Mahen.

R e ž i e divadelní stavěla se v poválečné době stále víc
a více do popředí a zatlačovala do pozadí samo umění
dramatické i herecké; s ní začala se uplatňovat i scénická
dekorace jako svéprávný výtvor divadelního výtvarníka.
Zápas o zásady jevištní sváděly především hlavní scény
pražské, Národní divadlo a divadlo Městské, někteří významní
režiséři, jako Jar. Kvapil a K. H. Hilar, vystřídali se

630