v obou. Z ostatních režisérských osobností vynikli zvláště:

Jan Jaroslav Bor (vl. Jan J. Strejček, 1886-1943) v divadle
vinohradském; Karel Dostál (* 1885) v divadlech o bou; v Brně
vyškolený expresionista Bohuš Stejskal (* 1896)
spolupracoval s Borem na Vinohradech. Na ruském konstruktivismu
se vychoval Jindřich Honzl (* 1894), zakladatel
»Osvobozeného divadla«, a Jiří Frejka (* 1904), tíhnoucí k české
divadelní klasice. Nové zásady jevištní v teorii i praksi
uplatňoval na své scéně Emil František Burian (* 1904).

Mezi těmito různorodými a namnoze odbornicky
jednostrannými pomocníky dramatického básnictví měl k
literatuře nejvášnivější poměr vychovanec »Moderní revue« s
klasicko filologickou výukou, Karel Hu~o HiIar (vl. Karel
Bakule, to 1884 v Sudoměřicích u Bechyně, t 1935 v Praze).
Mladistvou svou lyriku dozrálý Hilar zamítl; také tři
svazky své románové prózy. Zajímavější jest jeho činnost
essayistická v exotickém vkusu »Moderní revue«: pro
1ročníků »Moderní bibliotéky« psal pilně literární
podobizny; spojil je r. 1925 v svazek »Odložených masek«, aniž
tam přijal svou studii nejosobitější, »V. Dyk, essay o jeho
ironii« (1910). Od druhého desetiletí dvacátého věku
náležel K. H. Hilar divadlu a zanechal v něm za
čtvrtstoletého působení trvalou stopu. Nejprve od r. 1910 to bylo
divadlo na Kr. Vinohradech, kde vystřídal vzestupně funkci
lektora, tajemníka, dramaturga a šéfa činohry; r. 1921
přešel do Národního divadla, kde působil do smrti. Duch
hned povolně přizpůsobivý, hned útočně nesnášenlivý,
dovedl si zjednávati umělecké spolupracovníky a slepé
vykonavatele panovačné vůle, ale stejně také odpovědné
odpůrce osobní i zásadní; umělci výkonní, jejichž tvoření
podřizoval bezohledně požadavku kolektivní herecké tvorby
a ensemblové souhry, byli mu zavázáni větší vděčností než
dramatičtí básníci domácí, jejichž svéprávnost a nároky
podceňoval. Režisérem byl Hilar tělem i duší. V jeho
metodě se vystřídal sloh několikerý: zprvu převládal prudký
expresionismus, spojený se sklony barokními a s hlučností
trhající kulisy; po ozdravení z vážné choroby obrátil se
však k tlumenému klidu, uvádějícímu všecky složky v
dramatickou harmonii; skončil t. zv. civilností, povolnou k
politickým tendencím, ale obviňovanou odpůrci z ústupků
vkusu měšťanskému. Avšak i za těchto odklonů od svých
začátků zůstával K. H. Hilar sám sebou nejvíce v
expresionistickém nási1nictví a v šklebné grotesce. Své zásady

631