smysl pro otázky etické i společenské, klidná snaha po výrazovém oproštění jsou patrny ve veškeré výpravné produkci posledních válečných a prvních popřevratových let. Nejprve podali představitelé starší generace romanopisců dúkazy o svém dozrání: naturalista K. M. Čapek-Chod; z realistů K. Scheinpflug a E. Sokol; teprve nyní vyvrcholil impresionismus Fr. ~rámka a tehdy dorostly dvě spisovatelky psychologické pronikavosti, impresionistická A. M. Tilschová a etická B. Benešová, k velkým románovým kom posicím. " Avšak současně se přihlašovalo mladší pokolení spisovatelů, stojících právě mezi 25.-35. rokem, jejichž opožděný vývoj byl vyvážen zkušenou zralostí. Propracovali se vesměs od individualismu k hromadnému pojetí života a k sociální složitosti. Pohrdajíce životní výjimkou, usilují o případy typické a obecně platné pro přítomnost, ne bez občasné sn.ahy vytušiti mravní a společenské útvary budoucnosti. Zavrhují zdobnost v podáni a strojené úsilí o odlišení; leží jim na srdci především tektonické prvky epické prózy, klid a rovnováha v podání, přirozená shoda s vytříbeným jazykem hovorovým. Tyto znaky pojí v jednotu osobnosti umělecky a názorově tak růz~orodé, jako jsou Ivan Olbracht, Marie Majerová, Vojtěch Mixa a Marie Pujmanová, jejichž první velké úspěchy spadají do poslední doby válečné. Ivan OlbrJ1cht (* 6. ledna 1882 v Semilech, vl. jménem Kamil Zeman) jest syn Antala Staška; otcův živý zájem sociální vedl syna, když vystudoval práva, do redakcí dělnických listů, nejprve sociálně demokratických ve Vídni, pak komunistických v Praze; od r. 1945 je sekčním šéfem ministerstva informací. Prvotina Olbrachtova, povídky o tulácích a cirkusácích, O zlých samotářích (1913), je kniha živelně pravdivá a dušezkumně intuitivní. V monografickém románu slepce sžíraného žárlivostí, Žalář nejtemnější (1916), uložil si Olbracht tuhou kázeň předmětnosti a determinismu. V rozsáhlé skladbě o duševním dvojnictví v rámci válečného románu s prokresleným divadelním prostředím, Podivné přátelství herce Jesenia (1919), obsáhl širou oblast českého života, v němž složitá a přísná umělecká duše roste prací, přátelstvím a láskou k obětavé spanilosti mravní; do hrdinova dvojníka vložil Olbracht mnoho z revolučního kvasu, jemuž nejen dobrodružným svým srdcem podléhá, ale i propagačně jako novinář slouží. 641