ného, ano rozkladného sobectví, kam ukazoval již román
o žárlivém slepci. Klidné realistické pozorování jest často
ozářeno romaneskností a poesií, ale na rozdíl od pokusu
předešlé generace, jejž učinila R. Svobodová, podařila se
Ivanu Olbrachtovi syntesa s dokonalou přirozeností.

Literární osobností méně složitou a značně naivnější jest
Marie Majerová (* 1. února 1882 jako Marie Bartošová v
úvalech, provdaná nejprve Stivínová, pak Tusarová).
Prudká socialistická zápasnice a obratná publicistka, která
působila v redakci »Práva lidu« i »Rudého práva«, poznala a
prožila velký kus světa, Vídeň, Paříž, sovětskou Rus,
Anglii, Ameriku i severní Afriku, kde si všímala především
pracujícího lidu v jeho zápasu o chléb a právo; tuto
pozornost doplňovalo vždy nadšení pro přírodu a jadrné,
lidové češství. Vedle nenáročných sešitků povídek
agitačního rázu vykazuje její starší dílo dva romány:
naturalisticky pravdivou a neohroženou malbu nejhlubší spodiny
pražské Panenství (1907) a kroniku sociálních
revolucionářů, sešedších se z celého světa v Paříži, Náměstí
republiky (1914). Psychologické její umění roste v povídkách
námětů erotických o smyslové žízni, o rozčarování z vášní,
ale i o osudovém zklamání srdcí: Plané milování (1911),
Dcery země (1918) a Mučenky (1921) ; místy ruší v těchto
starších povídkách libovolná dekoračnost a násilná snaha
o typisaci tlumí účin jadrné techniky vypravovatelské. Ta
vyzrála náhle v románu socialistického převratu v prosinci
1.920, v látce tematicky blízké Olbrachtově »Anně
proletářce«, Nejkrásnější svět (1923). Zde dovedla zachytiti
společenské rozvrstvení poválečných Čech a nerozlučně
spojiti poesii čisté ženské mladosti s optimistickým
entusiasmem. Do široka rozběhlá románová sociální utopie
Přehrada (1932) pohřešuje epické jistoty a pevné konkret·
nosti díla předchozího. Ani civilisační chvála techniky ani
idylická krajino~alba nedovedou zakrýti sypkou stavbu
epickou, která i vznik vltavské přehrady i růst revolučního
hnutí v Praze a v okolí opřádá naivní romaneskností.
Hutnou povídko vou ukázkou z kladenských železáren Parta na
křižovatce (1933) naznačila M. Majerová, že se obrací její
zájem k dělnictvu v práci. Jako kdysi F. V. Jeřábek v
dramatě, tak ona v románě Siréna (1935) připojila k sociální
tematice pracující třídy problém vynálezce a přes čtyři
pokolení rozprostřela osudy typické rodiny dělníků v báních
a hutích kladenských. Ač měla spíše na mysli simultánní

643