Úvod.

Mnohostranný a neklidný básnický genius Jaroslava: Vrchlického
se zkoušel. již od mladosti v nejrůznějších formách slovesného
umění a časně v nich dosahoval tu většího, tu menšího úspěchu;
umělecká ctižádost ho doprovázela při tom stejně jako stále
rostoucí znalectví světové literatury. Epické básně, které psal od let
jinošských, řadil, sotva nalezl svůj umělecko životní cíl, do
rozsáhlého rámce epopeje lidstva, jejíž některé zlomky rostly pod
jeho monumentalisující rukou v rozměrné výpravné skladby s
filosofickými výhledy; jediný jeho románový pokus zůstal sice
osamocen, ale zato povídky, čerpané hned z pověstí a legend a
hned ze současného života, mají čestné místo v české novelistice
soudobé. Velmi záhy dává Vrchlický některým zlomkům epopeje
podobu dramatkkou, a úsilí o divadJlo neopouští ho pak až do
pozdního věku, i když jest doprovázeno jenom ojedinělými
vítězstvími jevištními; nepopřává-li mu přízeň Mus právě scénické
básně vysokého slohu, spokojuje se lehkými komediemi neh hrami
konversačními, aby pak znovu napial síly k divadelním výtvorům,
jež by zapadaly do legendy věků. V podstatě však nebyl Jaroslav
Vrchlický ani epik ani dramatik nejvyššího řádu, neboť se mu
k tomu v samé hloubce básnické povahy nedostávalo žádoucích
podmínek: nedovedl se v přísné objektivitě nikdy úplně
odosobniti a zmizeti za svými postavami i ději; chyběla mu neoblomná
důslednost v rozvíjení myšlenky i ve stavbě povah; jeho
temperament, nestálý, pružný, sršivý, vadil mu při složitých úkolech
skladebných, žádajících si přísného soustředění a logicky
chladného postupu. Tento největší lyrický pěvec svého národa nebyl
ani myslitelem ani stavitelem.

Zato všecko ho předurčovalo, aby se stal lyrikem zcela
jedinečným. Citovostí stále vznícenou, nesmírně subtilní a
podivuhodně ušlechtilou, se s ním mohl měřiti málokterý básník
světového .písemnictví; toto velké a dobrotivé srdce prožívalo a
účastnými záchvěvy doprovázelo nejen osud vlastní, své rodiny, svých
přátel a svého národa, nýbrž společenské, mravní a kulturní dění
celého lidstva a nadto sledovalo v souznění také pohyb myšlenky,
která Vrchlického zpravidla zajímala méně svým obsahem než
svým citovým přízvukem. Stejně bohatý, čilý a pružný
bylbásníkův život smyslový, vystupňovaný občas ve smyslnost. až
útočnou a jindy odstíněný v pokorné se oddání zevnímu světu a
trpné utonutí v něm; Jaroslav Vrchlický nikdy nepřestával
vnímati tělesný půvab ženin, složitá kouzla přírody hrdinské,
idy
5