134

František: Slýchávám o tom do dnes od
starců, že ještě za paměti našich dědů vůbec
neznámi byli u nás doktůrkové: tak nedávno
vpadli se svými rudými kloboučky lidé, kteří
svévolně Německo jako vichřice nějaká by
zpustošili; a nikdo se hned nevyskytl, kdo by
tak zhoubné novotě na odpor se postavil; a
již velmi dlouho bez trestu jim prošlo,
čehokoliv nespravedlivě se dopustili. Ale doufám,
dále jim to neprojde: neboť vidím, že
všeobecně se pozoruje, jak nespravedlivě vládnou
při soudech ti, jež jsem slyšel jsa divákem
sněmu wormského, státe se tázati: » Jaké
právo?< a nikdy nenalézati, a ve věcech
nicotných, o nichž rozhodnutí zdálo se mi
prasnadným, samá zauzlení dělati a zahrabané
celé dny a celé noci pod hromadami knih se·
potiti, a když odtud udřeni a zsinalí vycházeli,
to nejčastěji mluvili, co my jsme sice slovy
schváliti musili přinuceni byvše svědectvím
knih, co však v m \Isli za blbosti jsme
pokládali.

Hutten: Tolik jim dá práce právo a
spravedlnost podvraceti: neboť, jakou jinou snahu
mají, jakou Č(;st, než dovésti hájiti při
nejničemnější, jakoby byla spravedliva a z věcí
dobrých nadělati nejhorší?

František: Jiné snahy nemají, jak jest na
jevě. Neboť o to usilují především, a to jest
jejich nejvetším uměním, mohou-ll volati, že
ten ztratil při, kdož o jediné slovíčko klopýtl.