PALACKÝ HOZHOUČÍM VE "PormCH ,JAZYKOVÝCH. 101

bibliothekář V Olomouci od r. 1829 řadou
pseudogrammatických spisů: ,Obersicht der bohmischen
Declinationen und Conjugationen' (1829), ,Sbírka českých
dobro- i vlastnomluvů' (1830) a ,Porěkadla (přísloviá)
Slovákóv moravsko-uherských' (1831). Poslední dva spisy
posoudil Palacký stručně a zdvořile, spravedlivě a přísně
v Musejníku r. 1831, shrnuv svůj úsudek v klassická
slova: ,Amalgamovati formy grammatické rozličných
nářečí a věkův svévolně, podle theorie domnělého
libozvuku, jest podle úsudku našeho hra nerozumná,
nechutná i škodlivá'.6 Když pak podrážděný Trnka
odpověděl jízlivou replikou ,0 českém jazyku spisovném.
Ve prospěch mladým spisovatelóm i na výstrahu
nedozrálým recensentóm', Palacký podal duplikou ,0 českém
jázyku spisovném' v Musejníku 18327 konečnou skvělou
formulaci svých podnes platných zásad jazykových. Na
teč hledí jako na organism. ,Jazyk povstává i roste
právě tak, jako stromoví a kvítí po horách i zahradách;
i jakož tam člověk jen to, co příroda sama organickou
mocí svou plodí, chovati, pořádati a kliditi srní, tak
i theorie zde jen to, co v lůně národu se pučí a kvete,
v jeho pfesnotě chrániti, tomu hověti, to k dalšímu
užívání pravému chystati povinna jest. Rozum tedy není
tvůrcem ani zákonodárcem, alebrž jen správčím v jazyku;
sahá-Ii dále, osobuje-li sobě i tam vládu konstitutivnou,
kdež jemu nejiná než administrativná přináleží: tedyť
odporuje sobě sám, a vykročujíc ze svých mezí
přirozených, vstupuje do oboru šálenosti.' s Stanoví p<>k
přesně několik, nám arciť samozřejmých zásad: český jazyk

6 Drobné spisy III, na str. 621.
7 Tamže na str. 625-640.

, Na m. UV., str. 626-627.