HŘBITOVY.

207

ztotožněna byla II Jana Kollára s geniem Slovanstva a
u jeho epigonů s ideou vlasti. Vznešený cit milostný
sdružil se se zanícením vlasteneckým, sentimentální
pathetika lásky stupňována byla poněkud pedantickou
pathetikou národnostní. Když druhové Čelakovského,
jenž v rozporu s Kollárem opěvoval lásku hravou,
žertovnou, rozmarnou, v řadě společenských písní
zpopularisovali umělé představy vlastenecké erotiky.; když
zejména B. Jablonský dal básní ,Vlasti a tobě' 3
přístupný výraz poetickému tomu dualismu; když ,české
besedy' konaly se ve znamení tohoto pojetí - učinilo
je mladší pokolení světa měšťanského vůdčím motivem
vztahů milostných.

Horoucí citové zaujetí mladistvé erotiky vyznělo
střízlivým, praktickým manželstvím, které bylo spíše
věcí hospodářskou a činitelem domácnosti nežli vztahem
srdcí; filistrovský, hluchý život, strávený v obchodě,
dílně nebo kanceláři, nalézal slavnostně jímavý epilog
ve vznešeném náhrobku. Obraz měšťanského života let
čtyřicátých nebyl by úplný, kdyby historik nezastavil
se v koutě hřbitova, chovajícím náhrohky těch časů. ~
Přísná ztrnulost mramorových sarkofagů doby
klassicístské ustupuje měkkému výrazu pomníků z
poddajného pískovce epochy romantické. Klidné tváře stoických
truchlících, jak kolem uren shromažďovalo je sochařské
umění doby, v níž Lessing psal essai ,Wie die Alten
den Tod gebildeť, mizí s pomníkův, a hluboký, těžký

3 Jest to 8. báseň prvního oddílu jeho cyklu ,Písně
milosti', jejž pojal do svých .Básní' ev Praze 1841).

( Kdo pozorně prošel I. a II. hřbitovem na Olšanech nebo
hřbitovem v Košířích, zná přesný rozdíl mezi náhrobky z
počátku století a mezi pomníky z třicátých a čtyřicátých let, jak
jej zde líčíme.