ÓESKÝ VE;\KOV.

209

dářské a společenské mdloby. Nevytváří v tomto údobí
nových forem životních, nýbrž žije z bohatých odkazů
zděděných: vzdělává pole a proměňuje pustiny v úrodnou
zemi j:lko praotcové, podle jejich slohu a vkusu staví
a krášlí dřevěné své stavby s malebnými pavláčkami,
lomenicemi a sloupky. Ženy chodí v krojích, jimiž
pestřily se pouti, posvícení a svatby před půlstoletím,
dívky vyšívají vzácnější kusy šatů podle vzoruv i podle
techniky převzaté po babičkách. Bylo by nesprávno
hledati v letech čtyřicátých a padesátých zvláštní
uzavřené údobí společenského a kulturního života ve
vesnickém lidu českém.

Ale tu náhle přicházi pamětihodná chvíle, kdy
intelligence, vytvářející společenskou i literární vzdělanost
svého národa, český venkov objevuje. Od počátku
obrození národního žijí buditelé, namnoze synové
venkovských chalup a domků, v důvěrném styku s
vesnickým lidem. První generact', racionalistická a
osvícenská, přeje si lid vychovati podle svých zásad a svých
názoru. Vtiskuje mu do ruky knihy svojí tendence,
upravuje jeho lekturu svým autoritativním rozumem,
bojuje svými ideami proti vžilým tradicím a pověrám
lidovým; a kdykoliv nemnozí z osvícenských veršovníků
opěvují českého venkovana, modelují jej podle
kosmopolitního vkusu evropského. S abstraktním romantismem
Herderovým a Rousseauovým, jenž v lidu hledá mládí
člověčenstva, v prosto národní písni mateřskou řeč lidstva,
v lidové báchorce vlastní mythologii, pohlížejí zástupci
druhé generace, romantické a vlastenecké, na svět
venkovský. Nosí v duši ideální typ lidu, podle kterého
skutečnost stilisují; vycházejí vidy od základního plánu,
podle něhož zlomkovitou skutečnost dokreslují. Motivy,

Literatura česká dev~tenáctého století. lUft. 15