210

OBJEVENÍ ČESKÉHO VENKOVA.

Jez nacházejí v lidové písni, nezdají se jim dosti
mocnými, i prohlubují je; látky, kterých poskytuje lidová
tradice, nejsou jim dosti bohatými, i kombinují je: jejich
díla, ať již Čelakovského ,Ohlas písní českých' či
Erbenova ,Kytice', jsou znásobené parafrase, stupňované
imitace, tíhnoucí k vysněnému pravzoru duše lidové.

Posléze v čtyřicátých letech rozplývá se mlha, která
zahaluje přímý pohled na lidový život; Herderovy ideje
a Rousseauovy nálady pozbývají půdy, a oči nezakalené
filosofickou spekulací vidí český venkov v širokém světle
denního slunce. Jedni z autorů, naivní primitivové,
referují klidně a chvílemi suše o kraji a lidu svého
domova: toť František Pravda, v němž kazatel nedovedl
udusiti epického vyprávěče. Druzí z autorů, nasycení
cizí kulturou literární, věrni moderním tendencím,
stavícím člověka vždy a všude tváří v tvář životu reálnému,
bystře pozorují všecky formy bytí venkovského, a ježto
jsou umělci, objevují právě rysy nejrázovitější: toť
Božena Němcová, jež barvitostí svých obrazů ze života
lidového vykoupila českou novellistiku z kletby
maloměstského fi1istrovství a prázdného historismu.

Po činu, jejž vykonala Božena Němcová, volalo
všecko české ovzduší, právě tak v malířství a v hudbě
jako v literatuře.

Když se ve výtvarném umění docela vyžil dutý
historism bezduchých komposic Lhotových,
Trenkwaldových a Javůrkových, jenž obdobně se hlásí v
dějepisné novellistice Klicperově, J. J. Markově a
Ehrenbergrově, když měšťanský genrism Pollákův a Korunův,
jejž bylo by snad možno přirovnati k novellám Tylovým
a Rubšový~, ukázal svou neplodnost - musil přijíti
oddaný, tichý syn venkova Antonín Dvořák, který in-