22-

,JÁ JSEM ČECH'.

totiž vlastenectví jazykové, jež od doby Jana Nejedlého
rozohňovalo obrozený národ, se uplatňuje. Posléze
promlouvá básník, jenž své verše adresoval již k myslím,
srdcím, obraznosti svých posluchačů., také k slzám
shromážděné společnosti; poslední strofa rozmarné
deklamovánky obléká se ve fialové roucho pašijní a praví
vzrušeně:

,Až ztížen lhi!tou dni!
na trapné klesnu lože,

v posledním snu svých zemských sni!
chci zvolat: Dobrý Bože!

Já jdu již, kam mne hlas tvi!j zve;
buď velebeno jméno tvé
posledním tímto vzdechem:

.Já byl - a byl jsem Čechem!.'

Tak postavil Rubeš společenskou causerii do služby
obvyklého vlastenectví j žertovnou žalobu a obranu
nahromadil, aby povznesl představu rodné země; rozmar
smísil s hlubokou životní vážností; sloh určený pro
příležitostnou deklamaci v přátelské zábavě učinil nositelem
davového nadšení; i jest v deklamovánce té nejen celý
Rubeš, nýbrž i celé jeho malé okolí.

V próse se Rubeš od počátku pokoušel o všecky
genry obvyklé v tehdejším českém písemnictví. Rytířská
povídka ,M s t i tel' pracovala křiklavými prostředky svého
nevkusného druhu; motivy krutého nepřátelství dvou
sousedních rodův, únosu z kláštera, podvržení dítěte,
utracení nepřítele v hladomorně jsou tu nahromaděny
kolem kontrastující dvojice ďábelského mladého muže
a andělské panny. Tak~ dvě zpracování lidových
pověstí, které Rubeš poznal za dětských let, ,e e r h
enic k Ý vaz' a ,P o d hro by', prosycena jsou strašidel-