nitní liberalismus má prozatím ráz bolestně rozcitlivělý.
Víra v Mesiáše se mu jeví výrazem touhy po svobodě
v lidstvu i v jednotlivci; vánoce opěvuje výmluvným
slovem jako svátky rovnosti, lásky, svobody. Ale naráz
se opravuje sám: jak jiný, oč krásnější, OČ bohatší jest
Štědrý den v rodině chuďasově, než u bohatce, vždyť
chudák »koupil dětem svÝm radost za mozol svůj a
radost vrací se k němu zvýšena; on prací svou umožnil
sobě okamžik volný a ví, že v témž okamžiku volností
dýše svět,že se postavil roveň jiným«. Rozteskniv se nad
sirotkem, jenž oknem pohlíží na vánoční nadělení
šťastných dětí, probouzí Neruda lyrického politika pod čarou
a mluví v revolučním roce 1863 o sirých vězních z
polského povstání... zde jako na začátku vzrušené stati
umlká všecka rozumová a kritická úvaha v citovém
rozechvění.

Jak jinak postupoval Neruda o dvanáct let později,
když roku 1875 v »Národních listech« věnoval Štědrému
večeru dva feuilletony! (dnes v XXVIII. sv. Topičova
vydání sebraných spisů, str. 380-388, Žertem do
pravdy 1.). Ironisoval své čtenáře, ironisoval sebe; obracel na
ruby zvykoslovné vzpomínky dětské i snášel rozmarné
doklady blaseovanosti dnešní mládeže; jak stará, tak i
nová Praha kmitaly se genrovými obrázky mezi vtipným
a chvílemi i rozpustilým výkladem. A však uprostřed
žertu padnou dvě kárné a hluboce vážné poznámky
satirikovy: praktický lidumil horlí proti opožděnému
odkládá.ní nutné zimní nadílky až ,na konec prosince; citově
taktní přítel chudiny právem zesměšňuje a zamítá -
nikoliv po prvé - veřejné podělová.ní, při němž se samolibí
dárcové sami stavějí na odiv, ponižujíc.e obdarované
okázalostmi i nároky na vděčnost.

O podobné praktické pokyny nebyla v Nerodových
causeriích nikdy nouze, na pr·. když v jednom ze svých
posledních feuilletonů vánočních r. 1887 (dnes v XX.

4

49