Zvony domova

Arne Novák

Na sklonku "hrozného roku" 1915, kdy po skonu
mého posledního, devatenáctiletého bratra Jaroslava
na ruském bojišti srdce přetékalo hořem soukromým
a kdy události válečné obestíraly ducha těžkými
obavami o věc národní, soustředil jsem se pro vnitřní
útěchu v literární práci horlivěji, než kdy předtím.
V "Lumíru", kam jsem se po několikaleté přestávce
vrátil, v "Topičově sborníku", v Jiřinových "Květech"
nalezl jsem ochotné fo rum, jaké mně po zániku
"Přehledu" chybělo, a volky nevolky jsem se musil
smířiti s důkladnými škrty censorovými ve statích,
jejichž odvážná místa přijímali nejen liberální, ale
zároveň srdnatí redaktoři bez námitek a bez obav, i když
běželo o témata tak ožehavá jako Hus, Komenský,
Havliček, Jirásek. Současně jsem pracoval i o větších
celcích knižních: první díl "Svatopluka Čecha" rychle
narůstal; "Prahu barokní" jsem z původní
improvi
56