i zeyerovskou. Neuvědomovali si však, že nepřekonali vnitřně názor a postup
slovesného naturalismu, jenž vychází z fysiologických podmínek osobnosti lidské;
tento naturalistický prvek byl u nich namnoze zastírán vášnivým expresionismem
soudu, protestu a citové vzpoury proti mravně právnímu řádu společenskému.
Sem posléze vústil složitý vývoj Jaroslava Marie (vlast. Jaroslava Mayera,
* 1870), když se po dlouhé a nikoliv neúspěšné dráze dramatické trvale obrátil
k románu. U něho se za analytickou vášnivostí psychickou tají zvláštní
naturalismus barokní, podložený zkušenostmi bezohledného dušezkumce úpadkových duší
a často vyjadřovaný patosem expresionistickým. Z jeho rozsáhlých a beztvárných
skladeb jedny rozpřádají do široka erotický chorobopis ("Kyvadla věčnosti",
1920 a "Světice, dámy a děvky", 1927), druhé zahrnují v zasvěcené kasuistice
nekonečnými obžalobami soudcovský stav ("Panstvo v taláru", 1924, "V áhy a meč",
1928). K expresionismu se Jaroslav Maria hlásí svou exaltací, užívlljící
patetických gest a řečnického lyrismu, kdykoliv se jeho muži a ženy, bez rozdílu věku
a pohlaví, stavu a poměrů, vyznávají z intimního pohledu do samého tajemství
lidských vztahů, předurčených osudem, do záhady nadzemské milosti, očišťující
hříšníky a kajícníky, do Absolutna spravedlnosti božské, povznesené nad justici,
ale i nade všecko sociální a veřejné zřízení. Tehdy se dává Mariova prósa, zhusta
povídavá a přízemní, suše referující a střízlivě popisná, unášeti lyrismem a nabývá
strhující výmluvnosti: osvědčuje se pak znovu, že expresionismus jest vlastnč
slohem barokním. Jaroslav Maria, stejně jako Karásek před ním a Durych po
něm, nepřestává oslavovati hodnoty gotické, ale ve shodě s těmito
protizeyerovskými spiritualisty těžce zemitého základu dospěl jenom k baroku duševnímu
a uměleckému.

Těsně před válkou, za období dynamického vitalismu v lyrice, jali se mladší
a nejmladší prosaikové s důrazem odkláněti jak od výpravného impresionismu tak
i od dekorační romantiky, ba počali zavrhovati román vůbec jako útvar úpadkový
s jeho převahou popisů a dialogů nad dějem, s převahou přímé karakteristiky i
dušezpytné analytičnosti nad fabulí, s převahou malířské zdoby nad epickým přednesem.
Ozdravění viděli především v starém typu novely, který jim objevili a
doporučovali němečtí novoklasicisté s P. Ernstem v čele, v povídce to dějově soustře·
děné, výrazově hutné a uvádějící život na podstatné typy; promíjeli této formě,
sledované hlavně na vzorech staroitalských, její schematičnost a neohlíželi se
vůbec, zda by snad i domácí tradice nemohla v této věci jim prospěti. Snahy ty,
teoreticky hájené zvláště Karlem Čapkem, proměňoval v čin nejprve spontánní
vypravěč o kvetoucím povrchu rozkošnicky smyslného světa hlavně v minulosti,
Fr. Langer, než se trvale obrátil k dramatu; lehké elegance tu v renesančních
i moderně velkoměstských povídkách dospěl František Khol (1879-1930). Na
rozdíl od let devadesátých, kdy zájem o román úplně zastínil péči o povídku,
vyhrnulo se nyní množství drobných kusů mistrovské novelistiky, a byli to
literární předáci pokolení předchozího, kdož tu zahajují řadu: Sovův muzikantský
příběh z rokoka, "Pankrác Budecius, kantor", Hilbertova soustředěná povídková
tragedie bohatství, "Rytíř Kura", Dykův "Krysař", stojí v čele a hlavně teprve
po válce následují práce Šrámkovy, Majerové i Durychovy, Karla Čapka, Josefa
Kopty, Fr. Kubky a j.

Světová válka zatlačila na dlouho zájem o tyto otázky formální. Vnucovala
romanopiscům překypující a vzdornou látku, nutíc je, aby se s ní vyrovnali
především zásadně, buď s tendencí odmítavou neb oslavnou a to podle toho, zda
se nazpět dívali se stanoviska evropského pacifismu a rodící se světové revoluce,
či s vlasteneckou pýchou československého vojáka, který pomáhal budovati
národní stát. Zde i onde převládá řešení kolektivistické, zájem o obecné typy, sklon
k hrubému naturalismu, přeceňování dokumentů všeho druhu. Světové pověsti

191