zvrhla v plytkou fraškovitost pražské veselohry společenské; ve variacích
slavných látek tradičních z bible, z řecké báje i z vlasteneckých dějin se spokojoval
zpravidla pouhými dramatickými kostrami, dialektickými osnovami,
povahopisnými náčrty, z nichž se stroze tyčila nikoliv individualistická, nýbrž
solipsistická postava nadčlověckého výboje, vyjadřující se aforisticky a zkratkově.

Poválečné drama české, namnoze souběžné s poválečným románem,
nesplnilo doposud zvláště naléhavého úkolu, aby zpodobilo konflikty svědomí,
nerozlučně spojené s národní revolucí doma a s odbojem za hranicemi a s návratem
dobrovolců i zajatců do domova a rodiny, válkou proměněné. Pokoušeli se o to
vedle Hilberta zvláště Jos. Kopta a Fr. Kubka s tendencí výchovnou a se
značným úspěchem zevním Rud. Medek; většinou zůstalo při scénické kronice s
cituplnými účiny. Soudem nad válkou, nad revolucí, nad poválečným úpadkem
společenské mravnosti i nad civilisací vůbec byly - mimo zcela nezdařené genrové
a satirisující hry Šrámkovy - jevištní utopie a revue bratří Čapků, psané v
duchu pragmatismu a shovívavé skepse formou dramaticky uvolněnou a s
poutavým postavením problémů; otázku sociální vzpoury davové osamostatnili ve svých
tragediích F. X. Šalda a Oto Fischer, onen visionářsky na látce zbavené časového
určení, tento spíše dialekticky na námětu z dějin římských.

Nejvíce divadelní krve a dramatické obratnosti kromě Karla Čapka osvědčil
nebezpečný soupeř jeho velkých úspěchů na zahraničních jevištích, František
Langer (* 1888). Jeho předválečná dramata, národní legenda mučednická, "Svatý
Václav" (1912) a občanská tragedie o moci a kletbě bohatství "Miliony" (1920),
se shodují s novoklasickým úsilím skvělého vypravěče ciselovaných novel; jsou
to strohé konstrukce, jejichž liniím chybí teplá náplň životní. Po návratu ze
Sibiře, odkud si přinesl také řadu hutných povídek vojenských, se zabral naopak
do živočišné kypivosti lidového člověčenství pražského města i obvodu na samém
rozhraní sentimentality a brutální sensačnosti, jak to milují dramatikové maďarští.
Mírně satirická komedie o vzestupu zdravého proletářstva mezi
chudokrevné měšťany "Velbloud uchem jehly" (1923), problémová revue "Andělé mezi
námi" (1931), řešící otázku euthanasie na pomezí nebes a země, zvláště pak
studie viny a trestu s ruskou příchutí a s drobnomalbou předměstské spodiny
"Periferie" (1925), náleží k nejhlučnějším úspěchům českého divadla, jež však
nejsou zároveň úspěchy dramatického básnictví. Jako u Karla Čapka vznikají
tu demokrati sací vkusu za vlivu her detektivních i kinematografických libret
vedle tvarů většinou polotvary, kde mírně ironický a obecenstvem ochočený
dramatik myslí méně na ztělesnění své obraznosti než na představivost svých
diváků.

Nejmladší vrstva českých dramatiků, která za vedení obratného jevištního
praktika sypkých zásad a působivých formulí, režiséra K. H. Hilara (* 1884)
i útočného a pružného divadelního kritika Josefa Kodíčka (* 1892), ještě před
válkou odmítla analytické dr;lma dušezpytné, prošla poválečným
expresionismem, satirickým poměrem k rozkládajícím se útvarům společenským, ale i
utopičností a fantomatikou, již však v zápětí sama ironisovala; často usiluje
o krajní soustředění formální, vnáší do her prvky lidové, učí se od
poloumělecký ch útvarů jevištních. Mimo oba spřízněné expresionisty, rozvinuvší se na
jevišti brněnském, Č. Jeřábka, matného utopika, a Lva Blatného, jadrného v grotesce,
upozornili na sebe na pražských jevištích Edmond Konrád (* 1889), neúnavný
experimentátor ve všech formách komedie i tragikomedie o morálních
poznatcích pražského měšťanstva, a Jan Bartoš (* 1893), který dekorativní
novoromantiku svých začátků vyměnil za škleb a brutálnost satirika-nihilisty.

Básníků, jaké mají poválečné Čechy v lyricích Horovi a Nezvalovi, v
romanopiscích Durychovi a Vančurovi, v povídkářích Karlu Čapkovi a Janu Čepovi,
ne
207