až se v dálce jako mlhy tratí.
Složí duše má ted' perut' svoji,
na šedivém oblaku spočívá;

pode mnou zem rozložená leží,
paprskem jsouc jasným osluněná,

před mé zraky vstoupí vlast ted' moje."

Co však následuje v dalších verších, se nikterak neudržuje na této výši
básnické: idylický obraz jarní české přírody v květu a za hudby vod jest
tylovsky konvenční, a líčení úplného bezživotí v přírodě se spokojuje
prostředky rétorickými, nedbajíc osobitější názornosti. Pak se Mácha opět
lacinými řečnickými otázkami přenáší k pusté Praze, kde není živé duše
a kde celé vymřelé město připomíná nedávný odchod obyvatelů; zde se
přece Máchovi podařilo vystihnouti hrůzu pustoty, ztrnulosti a samoty
města, což připomnělo Heidenreichovi (na uved. m., str. 107)
Mickiewiczův popis cesty do Ruska v "Ustepu". Ale závěrečný synthetický obraz
Prahy jako "pusté hrobky národu celého", myšlený a nazíraný s pravou
intensitou máchovskou, naráz byl pokažen sentimentální elegičností o
kvítí na hrobě a o smutečním souzvuku lesních rohů nad hrobem, který
obstarávají Labe s Vltavou - místo osobité vise tragické hrůzy, zvetšelá
konvence romantiky již ztrivialisované. Nezapomeňme však, že jde o
první náčrt, k němuž se Mácha již nevrátil: nenapsána zůstala "elegie na
Prahu", kterou si básník uložil, a nesrozumitelné jsou závěrečné tři verše
o návratu duše k trůnu Hospodinovu. Měla se jimi po truchlozpěvu o
vymřelé Praze báseň skutečně definitivně končiti? Či mínil básník
předstoupit před Pána světů se zprávou o drahém městě neb dokonce s
prosbou za ně? Měl se na konec básnické vise, uvedené zmínkou o čase jako
o důsledku viny lidské, objeviti motiv viny Prahy a národa, ba snad
i motiv pokání za tuto vinu? Nemáme vůbec pomůcek, abychom
odpověděli na tyto otázky, leda kdybychom se "Snem o Praze" uvedli v
těsnější motivickou a myšlenkovou souvislost pozdější prosaický zlomek
"Návrat".

Jako tak často u Máchy, postupujeme tu od zlomku ke zlomku, ale
ani ve "Snu o Praze", ani v "Návratu" neběží o onu uměle.cky záměrnou
a esteticky úmyslnou fragmentárnost máchovskou, v níž důmyslná
analysa Jana Mukařovského ("K. H. Máchas Werk als Torso und
Geheimnis" v "Slavische Rundschau" 1936, VIII, 213-217) určila
přesvědčivě jako základní slohový prostředek básníkův. Tato obě torsa uvázla
v nehotovém tvaru zcela zřejmě mimo básníkovu vůli jako náčrty, které
mínil propracovati a k nimž se již nevrátil. Snad se mu "Sen o Praze"
průběhem jeho strmého vývoje odcizil: pro svůj názor křesťanský? pro

126