N~zmizely jen staroměstské hradby, jež "brána Horská" kdysi hájila, nýbrž i Královský dvůr, který jí
d~v~l. s~ysl, zanikl, zanechav po sobě sotva jméno. Tak stojí Prašná brána rozmrzele mezi Celetnou
uhcI, JeJiž kramářsky užitkové domy ode dávna jsou jen protikladem královské nádhery věže a mezi
moderní promenádou, charakterisovanou střízlivými a jednotvárnými budovami hotelovými. Jsouc
takto nadobro vytržena z veškeré souvislosti životní, pronásledována kromě toho za marnou a překy_
pující svou krásu studenou výčitkou nedalekého průčelí empirové celnice, mohutného ve své klidné
jednoduchosti, Prašná brána stále se zahaluje jakousi odmítavou a temnou chmurou, podobnou
hustému závoji vdovinu, jenž ukrývá okouzlující půvaby. Jen někdy pronikne prudký dešf paprsku
slunečních tmavou tou clonou, a pak zjeví se v gotické houští oblouků, ratolestí, květů a baldachýnů
směsice soch i erbů, rozkošně fantastická spleť motivů přírodních i architektonických, svůdná
vladislavská směsice gotických forem a renaissančních postřehú.

A však tato košatá, mladě pučící a marnotratně kvetoucí ornamentika, s níž zároveň přibývalo
duševních míz mladému bakaláři Matouši Rejskovi, jiskrnému a oslnivému tvůrci brány, zdá se
naprosto odříznuta od organického kmene života, a málem bychom uvěřili, že brzy uschnou a zmizí
její ratolesti pod povlakem velkoměstského prachu a vtíravých sazí podobně jako se téměř ztratily
hroty věže mezi nestvůrnými fasádami a vížkami mnohopatrových domů. Našim srdcím však, která
v Prašné bráně milují právě paradox marné krásy uprostřed účelného a bezbarvého světa, nemůže
nikdy zmizeti toto tf vas nobile". Kdykoliv vracíme se z ciziny, rozpáleni tajenou hořečkou touhy po
Praze, patří první pohled naší něhy a lásky Prašné bráně, a teprve když nad jiskřením lamp a
plápolem oken zavlá její černý vdovský závoj, radujeme se, že jsme doma, doma, doma.
st>C1é)~~~ac>~~~ac>'é1é)~ac>'S7č)~~-

Teprve za šedivých dnů sklánějícího se podzimu, kdy nesvádí oko již ani pohled na nádherný
chlum Petřínského sadu ani na radostnou hru stromových korun, vyšplhavších z hluboké Kampy
až nad oblouky mostní, chodec, zkracující krok a zastavující se se zálibnou pozorností, uvědomuje
si celou obdivuhodnou barokní koncepci Karlova mostu.

Gotičtí stavitelé Karla IV., jenž nebyl jen ekstatickým nadšencem náboženským, nýbrž i
hlubokomyslným reálním politikem, stvořili s přísnou věcností a vznešenou vážností prostě účelný
viadukt nad řekou. Mlčelivá a samozřejmá krása zčernalého jejich díla, rhytmujícího lehce obrovskou
massu kamennou, obklopenou nesmírnými světlými plochami vzduchu a vody, spočívá v
konstruktivní dokonalosti výtvoru, jenž měl býti jen cestou, sloužící bezpečně a klidně světskému účelu.
A však po třech stoletích barok, předpodstatnivší zatím úplně netoliko zevní tvar města, ale í jeho
duši, proměnil tuto profanní dráhu svými sochaři a dekoratery v jakousi symbolickou triumfální
cestu křesťanské duše putující ku spasení.

Barok české protireformace zamiloval si poprve terasovitý charakter levého břehu Vltavina
a vztýčil na Malé Straně nesčíslné chrámy, kláštery, paláce s věžemi, s kupolemi, s dekorativními
průčelími, které dovršeny mohutnou silhouetou Hradčan, představovaly jakési nebeské město,
žádoucí srdci věřícímu. K tomuto duchovnímu Jerusalemu, blízkému oblakům, měly putovati duše
z pozemského a každodenně rušného Starého města po vzdušných obloucích mostu spásy,
nespoléhajíce však na sebe samy, nýbrž na vznešenou přímluvu a účinnou pomoc svatých prostředníků,
jejichž sochy zalidnily nyní pilíře mostní zbožnou štědrostí universitních fakult i šlechtic~ měštanů
i duchovních řádů. Nebylo lze zpřítomniti lépe toto vřelé, někdy až vášnivé zaujetí světců a světic
bolestmi, touhami a modlitbami věřících než učinili velcí sochaři z počátku XVIll. věku v citlivém
pískovci, jenž měkce jihl i po dovršení díla pod modelaci prolínajícího deště a palčivého jíní. Bratři
Brokoffové, Braun, někdy i Jackel a Kohl zachytili svoje kazatele, missíonáře, církevní otce,
papeže, poustevníky a mučednice vždy v nejdramatičtějším gestu, prozrazujícim napětí a vášeň
soustředěného náboženského genia. Avšak není to nikdy mystické vytržení, jaké miluje gotická
skulptura, kde bytost, stravovaná vniterním ohněm odvrací se s rozhodnou pýchou od světa
k Bohu --- tito světcové doby, které náboženství znamenalo nikoliv isolaci, nýbrž propagací, strhují
k sobě s jakousi chmurnou dobyvačností dav a stotožňují se s jeho životními potřebami.

Proto Brokoffové modellují zpravidla gigantické své figury výbojných pohybů a energických
tvá? upr?střed skupin, jimiž lomcují tytéž prudké affekty obdivu, milosrdí, poslušnosti, hrůzy,
náb~~e~s~eho nadšení, takže z dálky mění se sousoší v cyklon gest, ve vír vzdutých šatů, ve smrit
vasnlvy~h pohyb~. Exaltovaní andělé, mající realistickou věrnost portraitů, účastní se s vycJu:t1ýat
av?v~r0':lt~ Jeswtou Zurbaranovského rodu, Františkem Borgia~ úchvatného zbožňováni
NeJsvětc~lSl s~at?,8ti. Pohané, židé, ďáblové podléhají suggesci míssíonářského vzletu Vincence z
Ferrar~ VzdaVa)l se mu na milost a nemilost. Na dobrodružně přeplněné skulptufef inspirované rom_n-