linu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí,
že zhyne na vždy; já miluju - více než miluju - já se kořím Bohu, poněvadž
nen(, Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl na·
hlédnouli, leč _" Soustrázeň Máchova vyrůstá takto z tragické prazkušenosti, jejíž
odraz nesčíslněkráte se vrací v jeho poesii: z panické hrůzy nad pomíjejícností
všeho života, z každodenního děsu nad neodvratnou nocí, která zdusí v studeném
svém náručí všecku lásku, veškerou myšlenku, všechno toužení, z ustrašeného
pohledu do propastí nicoty. Nad barevnými obrazy středověkého románku Máchova
šumí beznadějný pozdrav "dobrou noc", v posledním odstavci "Máje" tryská zou·
falý výkřik "nikdy, ach nikdy" - toť sám hlavní motiv všeho jeho myšlení a
tvoření. Přenesen do oblasti nadosobní, ovládané vůlí mravní, značí tento pramotiv
soucit se všemi, kdož odsouzeni jsou ke zmaru a ke zničení: neobjímá pouze lidi,
nýbrž tvorstvo vůbec, ano samého Boha, zahaleného do nejtemnějšího pláště nicoty.

Ale záznam deníkový napovídá ještě více: mezi básníkem a těmi, jež by chtěl
sevříti do svého náručí, tyčí se nepřekonatelná přehrada cizoty a neporozumění;
místo lidských bratří, s nimiž prahne se sjednotiti, nachází lhostejné cizince, kteří
ho nechápou a neopětují jeho toužebného hnutí - a příroda, již by rovněž rád
zahrnul do své lásky, zůstává studenou a bezcitnou. T oť hrozný, dvojnásobně tragický
smysl oné náhlé aposiopese v deníkové poznámce, toť ona propast mlčení, která se
otevírá pod prudkým lel. Lyricky vyjádřil Mácha myšlenku tu překrásně básní
"V svět jsem vstoupil, doufaje -'," jež vrcholí verši:

"Hledám lidi, v mém jak ve snu žili;
bez srdce však larvy najdu jen;
snové moji, běda t - snové - byli,
ie~toty je všecky zničil den.

V širý svět po ráji touhou mroucí
rámě moje rozestíral jsem

po ráji - a na prsa horoucí

pouhou, lásky prázdnou tisknu zem."

A snad ještě určitěji vyslovil Mácha tuto tragedii svého soucitu současným kusem

lyrickým "V přírodě jak vše se jindy smálo" se závěrem:

"Celou zem v svou náruč jmouti toužím,
v večerní se ztopiti chci zář:

citem tímto darmo však se soužím.

neb kam vzhlédnu, tam mně schází - tvář. •

V mohutné brachylogii zkamenělo pro věčnost toto Máchovo hoře z bolestného
soucitu konečným výkřikem "Máje":

"Bez konce láska je 1 Zklamánaf láska má I"

Byl uČiněn.hlubokomyslný a zároveň odvážný pokus, vykládati Máchův vesměrný
soucit jako závěrečné vyřešení příkrých disonancí jeho duše, jako konečné vítěiství

27