ať proto, že i nejsilnější z nich zapředli se nadobro do světa jevů a hledajíce v něm
nové akordy lidskosti a něhy, nechtěli neb nedovedli naslouchati hudbě sfér.

Také Rudolf Mayer pokračuje v Máchově dráze pouze určitým směrem.
Příbuzenství Mayerovo 'S Máchou jest těsnější. než jeví se prvnímu pohledu.
Neprávem bylo shledáváno v tom, že oba, Mácha v třicátých, Mayer v šedesátých
letech přilnuli k stejným básnickým vzorům a že oba dali lyrický výraz oné
neurčité náladě dobové, které se říkalo světobol; tyto společné rysy neznačily by nic
více než právě příslušenství k téže škole básnické. Mácha a Mayer patřili k
stejnému uměleckému typu: mocný sklon k filosofické reflexi pojil se u obou s mocně
vyvinutým životem citovým; melancholii myšlenky provázela u obou bohatá melodie
lyrická; oba, puzeni neodolatelně pocitem spříznění, zapřádali se neustále do
tajemství Noci. Ovšem, Mácha byl bytostí nepoměrně složitější: Sfinx Věčnosti a Nicoty
kladla mu celou řadu hádanek, a on toužil odpověděti na všecky; citový jeho život
zabíral do svého širokého okruhu také oblast divoké vášně, jíž Mayer, povaha
tlumená a nevýbojná, neznal; jako umělec ovládal netoliko říši hudby, ale i svět barev,
kdežto u melodického Mayera vše tone v stínech, v černi a v běli.

Snad ničím nelze změřiti přesněji rozdíl jejich temperamentů při veškeré
příbuznosti jejich základního typu, než postavíme-li vedle sebe dvojí pojetí Noci u těchto
melancholických milenců temnot. Mácha jest dramatickým básníkem Noci v témž
dalekém dosahu jako Novalis v Německu, neb Musset ve Francii. Nalézá v ní
všecky příkré rozpory svého nitra, jeho touhu po vzletu do stanů světla, jeho
zoufalství z prázdnoty černého záhrobí, a stoje uprostřed hustých stínů půlnočních
vede napiatý dialog s Temnou Nocí a Jasnou Nocí. jemuž dal klasický výraz
nejdokonalejším svým kusem lyrickým, kde všecek marný idealism pozemského
odsouzence tryská světelným výkřikem závěrečným: "Vy hvězdy jasné! Vy hvězdy ve
výši!" Zcela jinak Mayer, básník •• Znělek nočních" a •• Stínů večerních". jemu Noc
není naprosto dramatickým činitelem, nýbrž spíše uklidňujícím vyrovnáním všech
rozporů, jimiž jej zranil den. S plnou a oddanou důvěrou utíká se do její ochrany, věda,
že u ní dojde toho, po čem marně prahl, a čeho nedostatek nítil jeho melancholii:
smilování a lásky boží.

"Má duše - snad že na svět přišla lichá - .
se marně po soucitu ohlížela,

jen tys jí - jejím snům jsi rozuměla x
hojící láska na ni z tehe dýchá.

Nezkojnou touhou k tohě duch můj hárá,

v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlast,
zde boj mu jen - a z toho lid mne kárá.

Milenko jediná, mně přisouzená,

obejmi mne, nechl poznám lásky slast Ŕ
smrt spojí nás, a ty jsi moje žena"

30