jako básnického vykladače literatury postavit nad vykladače
kritického. Ale není mezi nimi rozporu: jeden podporoval druhého,
jeden bez druhého jest nemyslitelný.

Počátkem let devadesátých obrací se kritický zájem Jaroslava
Vrchlického od soustavné propagace literatur románských k
básuictví domácímu, zvláště staršímu, jak ukazují dva svazky StudU
a· podobizen, kam mimo stati časopisecké a doprovody vlastních
prací překladatelských přešly také již ukázky akademické činnosti
profesora srovnávací literatury evropské na Karlově universitě.
Vrchlický reaguje v těchto článcích jak na kritický směr mladší
školy se Schauerem a Šaldou v čele, tak na literárně historický
postup dějepisců písemnictví masarykovského školení za
vůdcovství Jaroslava Vlčka. Kritika let devadesátých zabývala se
výhradně produkcí současnou, přehodnocujíc ji esteticky, a
zanedbávala starší tradici slovesnou, kdežto literární dějepisci
studovali právě tuto tradici, hlavně obrozeneckou, ale výhradně
s hlediska ideového a v genetické souvislosti s evropským, zvláště
německým vývojem. Vrchlický kladl důraz na tradici, avšak
osvětloval a hodnotil ji především esteticky, nezapomínaje ani na
stránku formální a snaže se osobitost básnických zjevů postaviti
proti jejich souvislosti a závislosti na vývoji ostatním. Tím jsou
jeho studie o Kollárovi a Šafaříkovi básníkovi, o Čelakovském a
o Erbenově Kytici, o Nebeském a oN erudovi nejen dobově památné,
ale trvale cenné, a třebaže některým z nich, na příklad o Kollárovi
a o Svatopluku Čechovi, psychologicky a esteticky nedala
budoucnost úplně za pravdu, předešly jiné naopak další vývoj.
Vrchlického hodnocení básnického významu Nerudova od podivuhodně
správného srovnání s N ěkrasovem do kritické reservy k přeceň
ovaným Písním kosmickým zachovává si po všech změnách vkusu
a názoru svou platnost. Od Vrchlického rozboru formy Kollárovy
a Erbenovy vede přímá cesta k Fischerově psychologii
básnického tvaru, pro niž autor razil šťastný výraz Duše a slovo, a
v úvodních odstavcích o Kollárově díle básnickém jest in nuce na·
pověděno pojetí obrozeneckého klasicismu, k jakému došlo se
v českém literárním dějepise o čtyřicet let později. Jsem hrd, že
mně bylo přáno navázati přímo na podnět velkého znalce
světového básnictví a vřaditi mezi osvícenství a romantiku
periodisačně období klasicistické.

Soustavný literární učenec, který se v těchto statích ujímá vždy
rozhodněji slova. nepohybuje se však s touže jistotou jako
intuitivní vykladač a básnický proživatel slovesného umění, a proto
poslední dva svazky Vrchlického Rozprav literárních s
monogra
18