i Kollárova a připouštěje mimo Máchu leda Erbena. Básnický čin Máchův záleží podle Jeho výměru v tom, že >ukázal cestu nové české poesii vědomým návratem k básnickému slohu orálnímu a mlmlckému, vysvobodiv slovo ze zajeti stylu psaného, knlž-nlho.c ale v dalším postupu stati, zabývajíc! se hlavně Májem, klade důraz spíše na rytmickou a meledickou sublimaci Máchovu. Zaj.mavě členi Strakoš Máj na v«riové cykly, z nichž první subtilně rozbírá. Neupru, že tato analysa vstuprich 36 verftů Máje, připomínající cennou' Vyskočilovu analysu vrcholných Máchových metafor o ztracené mladosti, svědčí o jemném proniknuti výrazového uměni poetova a o stejném smyslu pro >zvukovou jako obsahovou sublimaci předlohového gestac, jak zni poněkud vágně Strakošfiv cil pracovní; paralelismy, Jakých tu Mácha soustavně užívá, maji nesporně výrazové příbuzenství s oblíbenou formou barokní lyriky české.
Oldřich Králík, dbalý analytik básnického 1 prosaického slova, naznačuje názvem své úvahy Máchovo výročí aneb způsoby literárního pozná-n i záměr svého článku; z kritiky sborníku Torso a tajemství díla Máchova, vydaného Pražským lingvistickým kroužkem, dospěl by rád k obecnější klasifikaci současného literárního dějepisu českého. Máchovské badáni stoji v popředí Jeho zájmu a v něm ho, jak pověděno, upoutává především problém Máchovy baroknosti, kterou v souhlase se Šaldou a Vyskočilem, Cyževským a Mukařovským přijímá a opírá ne-U novými důkazy, tedy alespoň novými formulacemi, nezamlčuje však ani námitek proti ni pronesených. Postupuje opravdu kriticky a jemně postihuje, kterak Mácha, ať silou tvůrčí osobnosti vlastni, at příslušenstvím