bezpečně zpodobovati výsek přírody za výsekem, jak
jej malíři podávaly jeho zdravé a zralé smysly; všecko
úsilí Slavíčkovo mělo směřovati jen a jen k tomuto dli.
Kde Slavíček zůstal věren takovému naturalismu, byl
mistrem - dopisy však nám vypravují, že znovu a
znovu hnal se po něčem jiném. Chtěl opříti svoje
pojetí přírody a lidu jakousi filosofií náboženskou a
jakousi dějinnou ideologii, která na rozhraní XIX. a XX.
věku stala se u nás běžnou, zvláště vlivem školy
Masarykovy. Díval se na »historické« krajiny pod dojmem
četby starých letopisů a historických povídkářů a viděl
v tomto naivním přeludu zvláště hlubokou mystiku,
on pudový positivista a svalnatý člověk zevního světa.
Nebyl spokojen, když uzavřel do svých poctivých a
jadrných pláten střízlivě zádumčivou krásu českého
podhoří, nýbrž nutil se, aby tam vtělil jakýsi bolestný
sociální stesk, jejž vnímal ze šťastněji cítěných, než
napsaných knih našeho venkovského realisty.

Bohudíky, o těchto literárních bludech
naturalistického malíře vyprávějí více jeho dopisy než jeho
obrazy; v jiném smyslu než Slavíček sám chtěl, vyplnila
se na něm slova psaná v létě r. 1906 profesoru Gollovi
do Paříže: »Rozum - logika - rozvažování - nic
není - leda že vede na scestí. Nikdy se člověk nemá
- skoro ani nemůže do ničeho nutit. Bylo by to stejně
faleš, jako všechno umělkované a nasugerované bez
mocných popudů skutečných.« V korespondenci však
znovu a znovu ozývají se motivy, které se příčily vlast·
ní umělecké bytosti Slavíčkově: kolikrát zaleskne se
v jejich větách lehce zčeřená hladina rybníka u
Chelčic, kde Petr Chelčický s Mikulášem Biskupcem řešili
spory táborství a bratrství; kolikráte zaříká se
Slavíček, že maluje starou Prahu s důkladnou průpravou