Čím to, že se oba tito velcí mužové, náležejici
protilehlým táborům názorovým i politickým, ač jejich
osobní srdce přetékají hořkostí a smutkem a ač jejich
individuální poznání poměrů se kloní spíše k
pesimismu, povznášejí k světlém\:;. aktu víry a k statečné
akci naděje, jakmile počnou uvažovati o budoucnosti
svého národa a své země s národem nerozlučně
spiaté? Proč, v úplné shodě s nimi, o stopadesát let
později čeští buditelé od Dobrovského přes
Jungmanna k Palackému, kteří národní myšlenku
sekularisovali a nasytili zdravým dechem lidovosti, i za
nejtrpčích chvil osobního pokušení a citové úzkosti se vždy
posléze soustředí' k naději a důvěře, že národní celek
se svým jazykem a duchem na zděděné půdě po
předcích a uchovávaje jejich dědictví se nejen udrží, ale
i zvítězí? Tento dramatický konflikt pochybování a
pesimismu osobního s důvěryplným optimismem,
pokud jde o pospolitý celek, náleží k nejvznešenějším
tajemstvím, spojeným s podstatou národa. Není jistě
bez paradoxu, ale okřidluje srdce a, co ještě více
znamená, také vůli. Jeho částečné pochopení odestřel
Bůh těm, které určil, aby byli vůdci i svědomím
svého národa, ať cestou do země zaslíbené, ať při
povstání z otroctví egyptského, ať v časech hanby a otroctví.

Může býti, podle osobního života spor o tom, zda
optimismus či pesimismus jest správnější a
úspěšnější metodou. Krajní důvěřivost onoho není méně
nebezpečná než skličující lhostejnost tohoto, vedoucí
na konec k potlačení veškeré vůle a k
sebevražednému rozhodnutí neodpírati zlu, jež má v životě
převahu. Optimismus, hledající neúnavně nové cesty k
vítězství po porážkách, bývá nespravedlivý k
pesimistům, kteří stojí v střehu před nástrahami špatnosti
lidské. Státník, který nese odpovědnost za celek,
ne
12