hlubšího smutku, mohla se jenom nejpošetilejším
optimistům jeviti jinak, než rána dýkou ze zadu. Ale
i tu jsme přijali bez protestu a se samozřejmostí. V
celých svých dějinách neprojevil český národ podobnou
schopnost pro úplnou kapitulaci.

Domnívali jsme se, že nemožno prožíti větší bolest,
než jaká nám procházela srdcem v osudném září 1938
sedmerÝm mečem: »0, vy všichni, kteří kolem jdete
cestou, pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má!«
Ale musili jsme učiniti zkušenost, že bylo ještě možno
ji stupňovati tím, že se zkonkretisovala. V prvních
dnech říjnových docházely, rána za ranou, zvěsti
o obsazování našich krajů německým a polskÝm
vojskem. Rafinovaností zlomyslného vítěze se nám, den
ode dne ohlašovalo, jak se 2labíralo pásmo za pásmem,
jak zněl krutý termín metodicky postupujícího a
přímo s vědeckým sadismem pracujícího nepřítele, který
si svůj největší trumf ponechal pro osudné páté
pásmo, zařezávající se na všech stranách bezohledně
do krajů úplně českých. Abychom si uvědomili
dosah osudu své vlasti, nestačilo se však podívati jen na
národopisnou mapu a na palčivý výsměch, jakým její
skutečnosti zahrnovaly pokrytecky opakované a
mocenskou praksí cynicky zkarikované heslo národního
sebeurčení. Bylo třeba všimnouti si také toho, jak ne·
zůstal neobsazen jediný význačný vrchol v oblasti
krajů poněmčených; jak důmyslně byly do
okupovaného území zakresleny elektrárny, zbrojírny,
vodovody, sloužící českým městům; jak nebylo
zapomenuto na místa, která mají pro nás Cechy pretium
affectionis, vedle železničních uzlů, důležitých
továren, nerostných nalezišť. Pod záminkou národní
spravedlnosti a jazykového určení byly všude uspokojeny,
a to všude maximalisticky, dávné požadavky místních

20