národa včleniti se do evropské vzdělanosti, účastniti
se všelidského díla světové poesie, orientovati se
v basnickém odkazu minulosti i v uměleckém' vývoji
pritomném. K tomu si Jaroslav Vrchlický přinášel
jedinečné podmínky: rozsáhlou literární kulturu, stále
svěží vnímavost a chápavost, mladistvou a
nestárnoucí lásku k poesii a především onu všeobsáhlou,
bezbezpředsunutou, ryzí lidskost, o níž platí anhcké
Horno sum níl humani alienum a me esse puto.

Tak jsem právě před čtyřiceti lety poslouchal v
starém Klementině odpolední a navečerní přednášky
profesora Emila Frídy o básnictví francouzském,
italském a anglickém v té zvláštní směsicí učence a
poety, která mně zůstane nezapomenutelnou a za jejíž
poznání zůstanu vždycky osudu vděčen.

V týchž síních koleje kdysi jesuitské dělil se tehdy

o naši pozornost a naši lásku zcela jiný vykladač
literatury, Vrchlického protinožec, profesor filosofie
Tomáš G. Masaryk, jehož jméno naše universita nese.
I on měl rys geniality, ačkoli nebyl vlastně duchem
tvůrčím, nýbrž spíše kritíckým kvasem naši
vzdělanosti národní. Díla básníků nepoutala ho jako
výtvory umělecké a jeho literárnní vkus byl nejednou
pochybný. Ale učil nás se svým apoštolskÝm zanícením
něčemu, co nebylo Vrchlickému dáno: chápati
myšlenkovou, zvláště náboženskou a mravní náplň
slovesnosti a užívati knih jako nástrojů k etickému zdo~
konalování, jako stimulu sociálního svědomí. Také
on, ctitel Anglie a Ruska, naše obzory odněmčoval
stejně jako Vrchlický, propagátor románského světa,
také on nás vychovával k evropanství, také on ve
vývoji humanity ukazoval žádoucí cestu synovství
božího. Chtěl býti protivahou Vrchlického, ale byl

47