milé, má kamarádka - krásná, nešťastná -
milenec umřel - minula se s rozumem - umřela.
Národní pověra to klepání na okno - dušička
se loučí na cestě do nebe se všemi přáteli.«50
První část básně má formu dívčí písně na
rozloučenou s milým, prostonárodní tón zachycen,
umění verše i rýmu jest velmi primitivní. Druhá
část jest obsahem i výrazem sentimentální líčení
tří výjevů: dívka marně čeká na návrat milého;
půlnoční znamení podává jí zvěst o jeho smrti;
družky chystají předčasně zemřelé milence
pohřeb. Báseň není ani psychologicky ani literárně
zajímavá, naopak setkáváme se zde se vším
naivním a nepůvodním aparátem naší poesie
předbřeznové, se zeleným háječkem, vonnou lípou,
půlnočním znamením, náhrobní písní slavíkovou.51
Božena Němcová nedovedla tohoto aparátu
spojiti v zákonnější jednotu básnickou, ani naplniti
vlastní osobnosti.

Shrneme-li úsudek o poetické i vývojové
hodnotě veršů Boženy Němcové, nazveme je vesměs
výtvory epigonskými. Kolisá v nich stále mezi
starší romantickou generaci českých veršovců a
mezi nevykvašenými pokusy »Mladé Čechie«,
z níž zvláště působil na jejího ducha V. B.
Nebeský. V kusech baladických připíná se k
českým romantikům úplně, ve vlastenecké lyrice
však podléhá »Mladé Čechii«, která se
shromaždovala v »Květech«. Nemůžeme však upříti, že
formálně se veršujíci začátečnice dobře
vyrovnala svým básnickým současníkům, ba že v
lecčems je i předčila, a že slova, která jí psal dne
2. záři 1844 osobně zavázaný František Ladislav

128