v tvář zmaru a věčnosti, a proto všecko kmenově
neb národopisně příznačné tu naprosto mizU'

Kdyby bylo bývalo uměleckým záměrem
Karoliny Světlé, dáti práci ráz lyricky dramatický,
byla by přestala touto scénou, avšak epický
karakter novely přímo žádal výpravného
zaokrouhleni. A tu se přímo nabízel onen výjev, úchvatný
ve své lidské tragice, v jehož shlédnutí
spočívaly prakoncepční kořeny práce: pohřeb
samovrahův za zdí hřbitovní. Básnířka zobrazila
rozryvnou tu scénu stručnými a hutnými větami
dvou kratičkých odstavců, kde nalezla i
příležitost po třetí vyvolat scenerii Roziččiny a
Jáchymovy lásky, onen hájek drahý dvěma příběhy
svatodušními. Lineární názornost, s kterou
zhrdinšfujícf tužka K. Světlé kreslí Rozičku nad
čerstvě nasypaným rovem Jáchymovým, dokazuje,
jak intensivní byl vjem básnířčin ... a přece
novela nekončí gestem, obrazem, výtvarnou
koncepcí, nýbrž vykřikem nitra, pravdou citu,
dramaticko-Iyrickou syntesí: »a s pláčem klesla
Rozička na čerstvě nasypanou zem, políbila ji a
zaplakala: ,Teď je to na jevu, jaké měl dobré
srd
I

ce.«

čistě osobní několikařádkový závěr, jejž
Karolina Světlá připojila, ruší poněkud grandiosní
účin této scény a snad i celého díla, s jehož
koncepce snímá závoj dotud pečlivě stažený. V celé
práci byla důsledně a přísně provedena integrace
osudu básnířčina a Roziččina, avšak zde se dvojí
ta složka rozlučuje, a básnířka mluví náhle z
plnosti srdce, stavíc v nesmířitelné ironii do
protikladu mravní hrdinství obětavého ženství a
po
154