hrdinkám, byla ibsenistkou, netoliko ve smyslu
technickém, nýbrž ve významu daleko hlubším:
problémy herecké řešila v období své umělecké zralosti
nejraději metodou, které užíval Henrik Ibsen při
luštění otázek dramaticko-etických. Hana K
vapilová na jevišti i v knize podala několikráte svůj
výklad ibsenovského ženství, výklad to, jenž jest
zároveň kritikou. Tlumila, ba potlačovala· úmyslně
to, co na ženách lbsenových jest seversky dravčího,
bezohledného, démonického; odkazovala kamsi v
podvědomí jejich plemennou divokost, jejích
živelný žár doutnající pod tvrdým chladem, jejich
vražedné dědictví valkýrské. Kde nebylo možno
vyhnouti se těmto rysům, nemělo-li se činiti básníku
příkoří, ochočovala je a překládala do mollové
tóniny. Její Ellida Wanglová, »motská paní«,
obestřena byla záhadnou nezemskou mlhou, která
stoupá ze slaných tůní a zase zve nazpět do jejích
hloubek; iracionálné tajemstVí nítílo jí zraky a
rozpínalo toužebně lokte této rozpolcené vyhnankyně,
ale moře, které takměř šumělo z jejího
karakterního výtvoru, bylo již ztichlé moře po bouři,
ozářené střídmým a teskným leskem slunce severního.
Nebylo dojista náhodou, že Hana Kvapilová
nevytvořila Heddy Gablerové, jako bylo pro ni nad
jiné příznačno, že se o Rebeku Westovou v
»Rosmersholmu« počala zajímati teprve tam, kde
Rosmer zušlechtil a očistil tohoto nebezpečného
ženského dravce, kde dobyvačné vášně a ničivé pudy
temné kouzelnice podlehly bílé magii kněze a
apoštola, kde Rebekka, stojící dotud mimo dobro a
zlo, vstupuje do říše hodnot mravních.

V hlubokém literárním výkladě svého hereckého

204