šenou náboženskostí válečnou. Ostrou analysou,
jež připomíná nejlepší stránky stěžejních článkťI
»Moderní člověk a náboženství«, přesně liší zevní
církevnictvi i mystickou náladu od skutečného
náboženského života, ale naprosto pohřešuje
zvednutí mravní úrovně, bez níž není pravé
náboženskosti; vidí obecnou krisi, aniž ví o určitém léku,
mimo jakési uvědomělé odhodlání reformní
(»potřebujeme klidné, upřímné analyse a kritiky naší
kultury a všech jejích prvkťI a musíme se
odhodlat ke koncentrické nápravě ve všech oborech
myšlení«, str. 433). Druhá kapitola čte se v'poslední
knize, kde se črtá celS- program pro naši
republiku; tuto jde o politiku náboženskou,
formulovanou tak, aby plně vyhovovala potřebám
demokracie. Kritickou část tohoto výkladu, který
zavrhuje zásady theokratické a transcendentní
základy náboženství stejně jako princip zjevení a
kněžství, známe již; zbývá se ohlédnouti po
kladném obsahu racionalistického a laického
náboženství Masarykova. Při veškerých zálibách v
protestantství hlavně kalvínském nehlásá Masaryk
jeho nauky. Spokojuje se prostě s humanitou,
založenou na základech etických, jež »se nedají
žádným rozumem, žádnou skepsí vyvrátit« (str. 552)
s Krístovým přikázáním lásky k bližnímu, s lai·
ckou mravností, která mění starou dobročinnost
v sociální zákonodárství.

Nedovedu pochopiti, kterak právě T. G. Masa-