tak úplně do barevného a proudíclho světa jevů, že nemá smyslu pro
oblast nadpřirozenou a pro sensace umělé j s hrůzou a úžasem
uvědomuje si chvílemi, že se smrtí brutální a nesmyslnou náhle končí svět
jevů, a pak vše v tomto robustním milenci života Se bouří a vzpírá j
bolest velblouda umírajícího na poušti únavou a žízní, děs z pískové
bouře, strach z jedovatého uštknuti hadího, konečně divoké
pohnuti z návštěvy blázince v Tunisu isou z nejsilnějšich emoci cestovní
kroniky africM, jakési to první pohledy do strašné tváře Me dusiny ,
s niž se měl Maupassant setkati v b1fzkosti ještě ukrutnější.

Mezi knihou" V žáru slunečním" ,která je zredigována podle určité
cestovní soustavy, a svazkem "Na potulkách", kde jsou volně
seřazeny záznamy a dojmy z různých cest na pobřeží i ve vnitrozemí,
leží několik let i jsou to nejen roky pilné práce a vítězných úspěchů,
ale i doby letních pobytů v Normandii; spiat s rodnou zemí, oddán
honbě, okouzlen plavbou na vodách, našel Maupassant pravou
životníformu pro svůj pokojný a smyslový hedonismus otužilého
venkovanaa positivistického pozemšfana. Kniha "Na potulkách fl originál
"La vie errante" počiná se právě tam, kde se léta klidné eurytmie
končí a kde démon nepokoje zatne básníkovi do šíje dravý svůj
spár: když se Maupassantovi zhnusila Paříž, a když ho nedovedl
upokojiti rodný normandský venkov, zatoužil po jihu, po březích
Mediterraneje, po HaliL Ale ani tam nenalezl dosti ticha, dosti
samoty, dosti oddechu od lidí a od civilisace, i vyplul na yachtě "Bel
Ami" na moře, aby občas jako veslař na malém člunu dobyl si
osamocení naprostého ... a íeho samomluvy, jeho samotrýzně, jeho
sebeobžaloby tvoří obsah poslední Maupassantovy cestopisné knihy
"Na vodách". Jest tento krutý a zoufalý svazek opravdu ještě
knihou cestopisnou? Popisuje skutečně vodní dráhy mezi Cannami
a Antibami, plavby podél Riviery, zkušenosti yachty výletní? Či
spíše ukazuje nám rozrušeného a chimérou šílenství stíhaného
básníka "Horly" a povídky "Qui sait" na plavbě po černých vodách
Podsvětí 1 Před čím prchal a co hledal Maupassant na samotářských
svých zájezdech středomořských?

Prudká láska k barbarskému člověčenství rozprostírajícimu
všecku snědou a pudovou nádheru v žlutém písku rozžhaveném
africkým sluncem, s níž setkáváme se v první Maupassantově
cesto
140