a plnQstí práce štastnějším sousedkám, nýbrž musí
nad to dbáti úkolů, jež jí ukládá kulturní a národní
potřeba jejího domova.

Zde stanulo češství Terézy Novákové již na
vrcholu své moudré a požehnané zralosti. Poznáváme to
také, přihlédneme-li s tohoto hlediska k jejím oběma
mistrovským dílům románovým, k Dětem čistého
živého a k Drašarovi. V zapadlých pohorských
končinách východních Čech prožívají lidoví hrdinové
těchto velikých skladeb tragické osudy, kde se proti
nim sta~í všecky poměry a celé jejich prostředí I
společenské, za vnitřní pravdu svého neklidného a i
často bloudícího člověčenství, vzpínajícího se někdy·
k náboženským výšinám a klesajícího jindy do
smyslových temnot, vedou krvavý zápas, v němž posléze
podléhají. Jsou přikováni k půdě, krutě omezováni
drobnými skutečnostmi každodenního života,
nemohou se vyprostiti z malých a trapných poměrů
domova - přes to však jdou ne úchylně a statečně
za božím hlasem, který děti čistého života volá
k svobodnému poznání, Drašara k plnému vyžití
země a její smyslné volnosti. Tol typické, tragické
lidství obou knih.

Ale v obou románech zaznívá ještě struna jiná:
jak nešťastní blouznivci na Skutečsku tak
podlomený piarista poličský prožívají stále svou
národnost a její kulturní potřeby, účastní se
vzdělanostního ruchu českého obrození, trpí hořem
nesvobodného domova a rostou nadějemi v lepší zítřky, pro
něž pracují ze všech svych sil, uvědomujíce si stále,

21