a germánského protestantismu, ale i od ideové oblasti
slovanské, kdežto dnes Miloš Marten káže rozhodnouti se
služebně a závisle pro ten či onen duchovní svět, neuznávaje,
že možno, že nutno vybudovati si svou říši hodnot, býti
spasenu po svém způsobě. Mrazí a děsí tato nestatečná
perspektiva, hájená důrazně básníkem i myslitelem, jenž
důsledně v oblasti ideové a mravní, hlásal vždycky chrabrost
a rytířství. Zdaž nepocítil, že v jeho slovech syčí a plazí se
studený a zbabělý ďábel otroctví, jehož tolik nenáviděl právě
jeho miláček a učitel Julius Zeyer? Naše národní otázka
nemůže zníti: chcete zůstati podruhy a paroby Severu či jste
ochotni skloniti šiji pod měkčí jho Západu? Jsme syti odvěké
samovolné závislosti, která podvazovala náš vývoj a toužíme
i v oblasti myšlenky státi na svém, třeba malém, ale
samostatném láně. Uvědomíme-li si to až do důsledků, sotva
upadneme v martenovské pokušení, abychom tragiku svých
dějin vykládali tím, že jsme zradili Západ, oddavše se Severu.
Naše vina byla hlubší: zradili jsme sebe samy, odcizili jsme
se domácí reformaci, Husovi, Chelčickému, Komenskému °
a proto jsme padli.

Dám-Ii se proniknouti myšlenkou, že naším odvěkým losem
bylo a zůstane závislost na kultuře cizí, nezbude mně než
postaviti proti příboji protestantského germánství buď
myšlenkově doposud matný panslavismus nebo skvělou
koncepci latinské kázně, autority, zákona. Miloš Marten rozhodl
se pro tuto, ale nadal ji týmiž atributy legitimismu a katolictví,
jakými ji šperkovali, byť s menší gracií myšlenky a slovy
daleko méně zdobnými - naši protireformační myslitelé a
dějepisci od Viléma Slavaty a Jiřího Plachého až po Václava
Vladivoje Tomka i duchové služební velebili jejich ústy
vznešenost a krásu autoritativní.

Snad takto v koncepci alegorické pojal boj archanljěla
Michala barokní mistr, jehož hradčanskému výtvoru se
Martenův cizinec Allan v závěru dialogu podivuje takovým
právem i archandělův pružný meč míří na protestantské

27