pátrajíc po pravých božstvech fanaticky boří modly staré,
nechtělo a nedovedlo se spokojiti se Smetanou, jehož
samozřejmost uctívaly veřejný soud a obecná láska. Jako si nalezlo
svého Alše, svého Máchu, svého Nerudu, tak táže se, zda pod
jasným a klidným geniem, v němž se zalibilo generaci
předchozí, není snad skryt Smetana jiný, umělec bolestné
vášnivosti a krvavého zápasu životního, jakýsi bliženec těch, kdož
jsou odhodláni teprve z nejkrutějších disonancí duševních a
společenských vybaviti možnost nového souzvuku.

Antonínu Sovovi, který mezi básníky ze soumraku století
měl nejživější vztah k hudbě, připadl úkol, načrtnouti
veršem, zneklidněným až k nervose a přissávajícím se k
představám rty horečně žíznivými, zcela novou podobiznu
Smetanovu. Téhož roku, kdy nejvlivnější myslitel mladšího
pokolení zdůrazňoval přítomnost reformačního povědomí
v Mé vlasti a volal po filosofii Smetanových tónů, vložil
A. Sova do své zvichřené zpovědi Zlomená duše mezihru,
nadepsanou Smetanovo kvarteto Z mého života.
Rozvrácený a úpadkový hrdina Sovův nejde zapomenout svých
hořkých trýzní do kvetoucího a plesajícího světa komických
oper Smetanových, ani neléčí své generační choroby v
nadosobním a rodovém hrdinství Libuše neb básní
symfonických, nýbrž usedá v koncertním sále, kde dumají, teskní a
kvíli čtyři smyčce Smetanova díla nejdůvěrnějšího a -
nejbolestnějšího. Chvatně a jako by nedočkavě proběhne třemi
větami kvarteta, aby v náhlém uvědomění překvapující
spřízněnosti vpil se v poslední větě "do hrůzou končícího se tónu,
jenž jak ve výšce by zůstal viseti." Se sebemučivou rozkoší
pOŽÍvače jedu, pomalu pů~obícího, vychutnává analytik
všecku trýznivou bolest, zakletou do tohoto finale, ale
nemůže se jí nasytiti j přál by si dávky ještě ostřejší, tragiky
ještě drtivější, nic nedbaje, že se prudce vzdaluje od lidského
hrdinství Smetanova, které překonávalo utrpení statečností j
Herakles nemá býti bohem, nýbrž přelidským nositelem
palčivého šatu Nessova:

43