V dobách útisku, úzkosti a zkoušek měl by národ přimknouti
se těsněji k učiteli-básníku tohoto rodu. Od něho měl by
nabývati jistoty, že národnost jest cosi věčného, nezmařitelného
a posvátného, co Tvůrce vezdil jako pevný pilíř nesmírné
nosnosti do architektury světa a dějin. U něho měl by
čerpáti posilující víru, že každé pokušení jest nutnou zástavkou
na cestě k dokonalosti, každá bolest zkouškou síly a
očištěním od viny, každá pohana a urážka ostruhou, bodající, aby
rychlejším klusem dosaženo bylo svrchované spravedlnosti.
Na Otokara Březinu bylo ke škodě všech nás nepochybně
zapomínáno v posledním čtyřletí: o jakou posilu jsme se
sami připravili touto slepotou nevděčníků!

Ale vyhneme-li se geniovi na jedné ze svých pozemských
cest, zalije jeho obsáhlé slunce slavnou svou září jinou naši
stezk~. Není snad daleka chvíle, kdy se náš národ bude
ohlížeti po velkých básnících radosti a vítězství, radosti, která
v čistý a mladý svůj rej strhuje celé zástupy vykoupených
trpitelů, vítězství, jež s přilb bojovníků padá stříbrným a
posvátným leskem do kolébek nenarozených pokolení. Kde
najdeme pěvce, jehož jasná víra, prostá optimistickýclf
sebeklamů, má rytmy dosti slavnostní a dech plný kosmické síly?
Jest možno, aby pak opět zůstal neslyšán největší náš
dithyrambik sborový, nejslastnější chvalořečník naděje a vývoje,
neúnavný hlasatel možnosti nevyčerpaných, života
nekonečného? Není v Evropě současné básníka, jehož jazykem by
mohl jeho národ přivítati nové nebe a zemi novou tak. jako
my Čechové paianem Otokara Březiny:

Pozdravujeme jaro! Když blíží se v jásotu bystřin,

v mateřském pohnutí země, v zrychlení času a krve!

V sen slávy nás věky ukolébaly .Slity v oddechu omam ujícím
třesou se růže a slunce, rytmy ňader a písní!

Pozdravujeme jaro! Vítáme netrpělivost duší!

Třesení křídel zesílených! Odvahu zraku zjasnělého!

102