v "Babičce" neb "Pohorské vesnici" naznačuje se i tuto, pokud možno
ze zlomku souditi, že poslední rozřešení dobrého osudu lidového leží
vlastně v ruce panstva, jak zněla důvěra období patrimoniálního,
jehož básnickou kronikářkou a tlumočnicí se Božena Němcová namnoze
jeví. Ale právě proto že povídka nevyspěla nad fázi improvisované
reprodukce, nezvládla jí básnířka onou logikou srdce, kterouž v
mistrovských dílech svých z pravidla nahrazovala realistickou zákonnost
života, odvozenou nepředpojatým a netendenčním pozorováním ze
skutečnosti.

Zato "Cesta s pouti", rozsahem značně větší, ale zachovaná
vzhledem k celku ve zlomku vlastně skrovnějsím, náleží celým rázem k těmto
dílům opačné kategorie, v nichž tvi'trčí obraznost dočista zvítězila nad
námětem, umělecká rozvaha nad volnou improvisací, dějový rytmus
nad dokumentárními jednotlivostmi látky - světlý genius epiky tak
bezprostřední, jako jest příběh ročních počasů v přírodě, usmívá se
nad touto báchorkou skutečnosti, kterou poetka dozajista dlouho
prožívala vnitřně, než ji svěřila papíru. Tento ráz "Cesty s pouti" jest tím
hodnější podivu, ježto z podání Žofie 'Podlipské v jejím lyrickém
životopise Boženy Němcové známe. jak při zápisu povídky vypovídaly již
úplně spisovatelce službu její síly tělesné. "Drahocenný ten rukopis",
poznamenává Žofie Podlipská sugestivně, "svědčí o nadlidském
přemáhání se ku práci. Písmo jest stále pěkné a čitelné, ale věta za větou
přetrhovaná, nahrazovaná čtením stejně dobrým, svědčí o vnitřních
bojích a nepokojné váhavosti ducha, ve které člověk trpící již ani
rozeznati sobě netroufá, co je dobré a správné. Kdo viděl kdy vítěznou
jistotu písma jak slohu Němcové v rukopise, dokud byla zdráva,
zapláče nad tímto pohledem. Zvláště poslední stránka tohoto rukopisu
tak milého, podává oku pozorovatelovu pohled přímo na smrtelný
zápas té bytosti tak ušlechtilé." Avšak ani v osnově, ani ve slohovém
podání povídky není vůbec stop po nějakém úpadku tvořivých sil, jak
ostatně vypozoroval již zasvěcený psychologický pohled Žofie
Podlipské.

Jest naráz patrno, co pro svou poslední novelistickou práci Božena
Němcová vyvážila z vlastních zkušeností zevních i vnitřních. Cesta
z Prahy do západních Čech, kterou po svatojanské pouti koná Verunka
Blaženovic do Obic u Klatov, byla jí samé dobře známá z
dostavníkového spojení mezi Prahou a Domažlicemi a také bludnou oklikou přes

30