básníky buditele. Kolikráte se svou obraznou výmluvnosti závratné·
ho improvisátora poučil své hosty o tom, Že naše obrození není
dokončeno, dobvad se nedovrší obrodou mravní, bylo to zárovei'Í
vyzván~ abychom o této obrod~ pracovali všichni, stejn~ jako B6h
si po nás přeje, abychom byli jeho spolud~lniky a uskuteči'Íovali di.
lem vlile, dílem dobroty, dilem krásy království jeho na zemi.

V době bisnlckých začátkli Otokara Březiny, kdy jeho svítivý a svě·
telný verš, jeho barvitá a duhová metafora, jeho mámivý a Často ne·
pochopitelný oxymoron vzlétly jako ohnivý pták nad všecku, třeba
stříbrnou šed' české lyriky impresionistické, zdálo se, jakoby se Oto·
kar Březina lišil od celého světaliterárniho prostředí. Úžas ten rostl
od knihy ke knize, zvláště, kdyŽ odhodil nejenom uzavřenou a pra·
videlnou rytmiku ve prospěch převládajícího volného verše, kdyi
zamítl občas kouzlo rýmli, v ně~i přece byl virtuosem, kdyi poČal
skládati modlitby a hymny, připomínající starodávnou lyriku litur·
gickou a když vedle toho se závratnou odvahou ducha
konstruktivního budoval ze svých širodechých slov mohutné architektury, kde
zhusta nebylo snadno přehlédnouti celek, jmenovitě zahloubal.li se
čtenář nad vírem, ve který strhovaly jednotlivosti výrazové) myšlen.
kové. Za necelé desítileti, ve kterém se naplnil Březinliv básnický
vývoj, značený pe ti knihami, urazil jeho umělecký genius dráhu, jíi
sotva co v naši poesii se m6že měřiti; dráha ta vede od sebemučivé·
ho subjektivismu duší spoutaného k vesmernému a hromadnému
objektivismu, kdy básník Rukou přestává mluviti za sebe a stává se
mluvčím celého lidstva. Není sporu, že z těchto čistě uměleckých a
výrazových možností Otokara Březiny, typisujídho symbolisty a nad.
osobního lyrika, nevytěŽilo naše básnictví doposud ani setinu toho,
co by na něm mohlo p6sobiti oplodive a obrodně, jmenovitě, když