hluboce významné spojeni lásky k Bohu se sluibou k bhinímu i
nauka o bratrství všech přibliŽují jej křesťanství a to jistě spíše
katolickému, ne2 protestanskému. Tyto ~ivly etickosociálni, jimi~ Otokar
Březina tak těsně souvisí s kulturou své doby a tak přesvědČivě se
zapiná do posledních údobí veřejného vývoje svého národa, bývaji
nejsilněji zdGrazfíovány a přispěly k jakési popularitě jména Březinova
také u těch, kdož jeho světa v celku nechápají. Avšak pro něj Q pro
vývojový optimismus v záveru Březinova díla nesmí býti
zapomínáno ani na těžký pesimismus, který se ozývá netohko ve vstupních
Tajemných dúlkách, ale i ve vrcholných Stavitelích chrámu, ani na
celkové tragické pojetí života a kosmu, který dodává celému
Březinovu dílu rázu drl1matického. Snad i těmito znaky se přihlašuje
Otokar Březina jako věrný syn ke své době, která byla naplněna křeČmi,
agoniemi věku přechodného, svijejícího se v porodních bolestech
nových hodnot. Tolik v zájmu myšlenkové pravdivosti, jíž Březina
sloužil slovem i činem.

Ovšem v závěru jeho díla a jmenovitě v knize vážné a sladké
moudrosti, jakou jest komentář jeho básní Hudba pramentl, skládající se
z cy kltl essaytl, vidí me už ducha usmířeného, harmonického, s úsmě·
vem na uzamykajících se rtech a s blaženým tancem vesměrných
hvězd nad pokornou hlavou. Takto zvykli jsme sl nacházetí Otokara
Březinu také v jeho soukromí, když zmlkl jako básník: pro každého
měl útěchu, na každou otázku měl odpověď, pro každou nejistotu
měl posil u a tak v tiché jizbě jaroměřické usedával, mluvě jako
největší učitel svého národa, ne nepodoben vykládajíclmu Tomáši ze
Štítného a v biblických větách kážícímu Janu Amosu Komenskému.
Je těžko pochopiti, že se tato zpěvná a výmluvná ústa zavřela navždy,
a ze nikdy už nebudeme smeti putovati: do západomoravského mes-