třídy proletářské, udílí svým budoastickým čtenářům
ve feuilletonech lekce způsobem spíše laskavým než
přísným, užívaje žertu a ironie, aby zakryl své bolestné
zaujetí; ale, i pak - v duchu tehdejšího liberalismu Ř
požaduje na zámožné třídě středostavovské spíše
lidumilnou dobročinnost než spravedlnost sociální.

Mnohem skromnější měrou než selský zemědělec a
měšťanský živnostník, podnikatel, obchodník, jest v
letech sedmdesátých a až do sklonku desetiletí
následujícího do pojmu českého lidu zahrnován tovární dělník.
Ů dělnickém zástupu, který se často ztotožňuje s
chudinou, žijící z almužny, mluvívá se někdy ještě jako o
"luze" neb "chátře", což s ušlechtilou rozhodností
pokáral J. V. Sládek slovy: "nemluvte o luze a luzy
právech; ten název bídáků, když slyší chudé srdce poctivé,
se zachvěje. Těm psancům přejte soucit, píseň, činy,
však luza v chatách zhyň i v paláci!" Teprve později,
vlivem denního tisku, zobecní jistě působením
socialistického hnutí dělnického, marxistický výraz "proletáři",
které se r. 1894 Sv. Čechovi již dobře vejde do rýmu
v krumplovaných verších jeho starosvětské vánoční idyly.
Zásluha, že továrního dělníka i jeho zápas o práci a
chléb s kapitálem objevilo české poesii - po statečném
náběhu Tylově - náleží pokolení Nerudovu a
Pťlegrovu; přímí jejich následovníci, kteří vývojově značí
přechod k pravým Ruchovcům, dovršují dílo
průkopníků, a to nejen látkově a myšlenkově, ale zároveň také
umělecky. Nerudovu sociální baladistiku vyvrcholuje
Rudolf Mayer mohutnou skladbou "V poledne", kde se
v úchvatný celek, úplně prosycený sociální zkušeností,
pojí individuální a přece typický osud jednotlivcův
s hromadným konfliktem společenské třídy: tovární
topič, zhroucený neštěstím soukromým i rodinným a
degradovaný z dělníka na pouhého nádeníka, pronáší
u Mayera první velkou socialistickou tirádu
uvědomě
22