Čechovi a EI. Krásnohorské, jsou důkazem, že v oblasti
sociálních a politických ideí protilumírovská škola ne'
znamenala pokroku žádného. Nejhlučnější z "národ •.
níků", Rudolf Pokorný, přímý vrstevník Jar. Vrchli~
kého, přinášel se skrovničkým darem veršujícího ré·
tora do veřejnosti jen barákovské rozhorlení proti
otroctví a zotročilosti a blouznivou, heydukovskou lásL
ku ke Slovensku, která ho dočasně spolčovala s
Holečlkem; přírodu a lid, dějiny národní i náboženské, vzpou·
ru proti utiskovatelům a slovanské naděje pojímal
vůbec v duchu starovlastenecké romantiky, jež se jehQ
odpůrcům nemohla jeviti, než bezobsažným tradicionat
lismem.

Z Kosinovy olomoucké školy vyšli dva moravští
básníci, valašsky uvědomělý Frant. Táborský a hanáckÝ
rozhodný F. S. Procházka, na nichž se zdála plniti
opětovná tužba tehdejších kritiků s Nerudou v čele pij
nadosobní tvorbě epické a spolu národnické volání po
zvláštní pozornosti k slovanským kořenům našeho lidu
i národa. Ale Frant. Táborský se, mimo skladby
historisujícÍ, rozběhl jenom k výpravné kronice průměr,
ného měšťanského světa s drobnými postřehy všedníhl,l
života, avšak bez zvláštní osobitosti a ze strachu, aby
se nejevil emfatickým, se spokojil se suchou střízli·
vostí. Poněkud mladší "kovářův syn" a jadrný ohlasový
písničkář F. S. Procházka zůstal v epice trvale věrert
rodnému hanáckému venkovu: v mladistvém ohlasti
"Lešetínského kováře", veršované povídce "Na úrodné
půdě", lehkou satirou tepe jeho rozklad novodobou ci~
vilisací; ve zralém "Králi Ječmínkovi" užívá dosti smělé
směsi pohádky, pověsti a folkloru k tomu, aby monu·
mentalisoval selský mytus v apotheosu lidového sebe~
vědomí hanáckého, jehož vrozený demokratismus již
nepotřebuje panovníka, aby šťastně vládl sám 80běa
určoval své osudy v neoblomné věrnosti půdě a v tě
s
60