tější jest Dykův vztah k lidem a k osudu, oč
odstíněnější jest jeho elegická intonace, oč lehčí a vzdušnější
jest jeho kresba než útočný způsob prudkého realisty,
který se nikdy nedostane přes makavý genre a jemuž
mimoděk vznikají pod rukou nikoliv básně, nýbd
vtipné a kousavé feuilletony!

Za války agitoval Viktor Dyk lyrickým veršem, když
mu bylo znemožněno agitovati novinářsky, ale právě
v této zkoušce, pro umělce tak nebezpečné, osvědčil se
básníkem opravdovým. Příklad Barbierových"J ambů"
a Hugova "Hrozného roku" zesílil jeho výmluvnost,
aniž porušil jeho nejvlastnější sloh z překvapujícími
pointami, účinnými antitésami a působivými zámlkami;
neklamný pocit, že mluví jako hlas s kolektivního vě·
domí a svědomí za celý zástup a k celému zástupu,
dodával mu, kdysi strohému individualistovi, v těchto
hásních doslova příležitostných, bezpečné síly výrazové.
J sou shromážděny - ale i prostoupeny verši zcela
různorodými - v lyrické tetralogii: "Lehké a těžké kroky'"
"Anebo". "Okno" a "Poslední rok" a všecky mají
melancholické pozadí životní: luhy mladosti kvetou a
voní daleko za přítomností, vzpomínky na rozpaky
a pochybnosti jinošských let procitají, drazí mrtví se
obracejí s povzbuzujícími otázkami k živému
mluvčímu, rodná země sama chápe se slova, aby svému
synu připomněla samozřejmou povinnost. A tu píše
Viktor Dyk svou nejdramatičtější lyriku skladných
zkratek, své epigramatické zpovědi mravního rozhodnutí
a překonaného subjektivismu, svá monumentální
poslání jakoby tesaná do kamene, že se vedle nich zdá
vlasteneckopolitická poesie nejen Čechova, ale i
Nerudova mnohomluvnou, Sládkova píseň i znělka
naivními a Macharova invektiva přízemní: svou diagnostiku
národní situace těsně před válkou "V mrtvé zátoce"
("Lehké a těžké kroky"), svou chrabrou elegii- .•.• Na
hrob neznámého" a vyznání rozhodnutí na prahu
čestné mužnosti "Cestou podél potoka" ("Anebo"),
svou dantovskou visi vlasti, jež se mění v živé
svědomí, "Země mluví" ("Okno") a posléze svou "Píseň
noci 29. října" ("Poslední rok"), kam dovedl vložiti
závazné drama povinnosti, zrozené právě z pocitu štěstí.

26