j a k v y šel z l' U k y s p i s o vat cle s a m é h o,
a t udí ž n a z Ý v á s e f i I o log i c k á k r
it i k a p o výt c e t a k é k rit i k o u t e k
st o vou.

Dnes, kdy již chlapci na gymnasiích dostávají
do rukou přesná a ryzí znění Caesara neb Xenofonta,
nedovedeme ani náležitě oceniti velkého slovesně
kulturního významu, jaký mělo na rozhraní
středověku a novověku humanistické úsilí, aby dosaženo
bylo správného, originálního tekstu klasických
spisovatelů. Středověk také ovšem čítal v latinských
auktorech, ale spokojoval se porušenými teksty,
libovolnými opisy dle zkomolen)'ch rukopisů, pojímal
pozdější přípisky, poznámky a vysvětlivky do
starověkého znění, nedbal ani formální přesnosti ani
osobního svérázu děl, nýbrž ulpíval na úpravě schválené
obecnou tradicí. Filologové vykonali tu čin
oSvobozující: od tradicc postoupili ~ pramenům, za dílcm
hledali celou osobnost původcovu se všemi jejími
výrazovými zvláštnostmi, vedle názorové a obsahové
stránky knih zdůrazilOvali jejich formu a sloh ˆ
jest patrno, kterak uvolňující individualism nové
doby se tu stýká s kritickým úsilím badavého rozumu
a s formálním úsilím renaissaněním.

Filologické kritiky, ustavivší se takto v době
humanistické, užívalo se nejprve na slovesná díla
starověkého písemnictví římského II řeckého; ještě v době
nejnovější hromadné objevy potud neznám)'ch
literárních památek řeckých na egyptsk)'ch papyrech
poskytly klasické filologii obsáhlý vzácný materiál
pro zkoumání toho druhu. Velmi záhy bylo použito
kriticko-filologické metody na písemnou památku
lidstvu nejdražší a nejposvátnější, totiž na bibli, a
llOhoslovci i iazykovědci provádějí t. zv. kritiku

[8