nim případě vychází kritik z určité soustavy
filosofické, jejíž zásady jsou provedeny též v krasovědné
oblasti; kritika literární neztrácí pak ani na okamžik
souvislosti s filosofickým systémem. Takto odvodil
z filosofie Kantovy svou estetiku básník a myslitel
Bedřich Schiller, jenž odtud příležitostně bral též
měřítka pro posuzování literárních zjevů, vždy
zvyšuje v duchu klasickém úroveň německého básnictví.
Takto postupoval v teorii i v praksi bystrý německý
kritik romantický Bedřich Theodor Vischcr na
základě Hegelovy spekulace, kterou dnes velký vlašský
myslitel Benedikt Croce obnovuje v krasovědných
zásadách i v soudčí činnosti. Takto Herbart sám i jeho
žák Robert Zimmermann vyvodili z filosofického
realismu formalistickou krasovědu, jíž bylo vydatně
užíváno při rozboru děl básnických na př: Durdíkem
u nás, i hudebních na př. Ed. Hanslickem ve Vídni.

V případě druhém kritik vychází od ideálních vzorů,
jejichž rozborem jsou nalezena auktoritativní pravidla:
tradičnost a klasicism podávají si při této metodě
svorně ruku. Takové vzorné a závazné předlohy
bývajl nejčastěji hledány v klasickém starověku: -Vergil
nebo Homer stávají se vzory pro epos, Seneca nebo
Sofokles a Euripides pro tragedii, Tacitus, Plutarchos
a Thukydides pro dějepisectví, Martial pro epigram,
Esop pro bajku, avŠak dogmatický klasicism pokročí
ještě dále a prohlašuje starověké estetiky, Horatia,
Longina a hlavně Aristotela za trvale platné
zákonodárce básnického umění; od klasicistického
dogmatika Lessinga pocházi proslulý výrok, že pokládá
Aristotelovu Poetiku za stejně nezvratnu jako
Euklidovy Základy. Zde již sloučeno obojí dogmatické
stanovisko: přísná závaznost pravidel a neobmezená
vláda antických vzorů,