seznámil se však se Slovenskem o mnoho později,
v době krutého pronásledování slovenského lidu a
jazyka maďarskou vládou, a na vznětlivou jeho
mysl nemohl doléhati politický výkřik utiskované
země bratrské méně mocně než melodická píseň
jejího lidu a než zádumčivé šumění jejich horských
lesů - proto' objemný svazek lyrických motivů
Heydukových "Cymbál a husle" chce býti nejen
apoteosou Slovenska, ale i protestem proti jeho
maďarským potlačovatelům.

Na rozdíl od svých druhů, Hálka a Heyduka,
Jan Neruda nespojil se Slovenskem nižádný
významnějšl čin-básnický. Jest až na podiv, jak se
jeho vnímavý a všestranný duch vyhýbal
zevrubnějšímu poznání slovenského kraje a lidu: nezašel
si tam na svých rozsáhlých a zvídavých cestách i
nezabýval se jako kritik nikdy
slovenskýmispisovateli a knihamij nečerpal za svého národnického
pozdního období vůbec poučení a podnětů ze
slovenského umění lidového, ať slovesného či
výtvarného. A přece drobnější básnické a
feuilletonistické projevy, roztroušené po Nerudově díle,
opravňují, aby bylo promluveno o Nerudově poměru
k otázce slovenské a to tím spíše, že z nich
poznáváme, jak krvavá pře slovenská vyburcovala smysl
pro spravedlnost našeho velkého publicisty,
ačkoliv osobně se Neruda netajil se sympatiemi pro
národní lJovahu maďarskou.

Nejstarším výrazem Nerudova přemýšlení o
slovenské otázce jest horující "Poslání na
Slovensko", zařazené do. třetího oddílu "Knih veršů" r.
1867: emfatickým způsobem, jak zaznívá z jiných
současných politických básní, liZ času za živa
pohřbených". "Karlu Havlíčku Borovskému" a "Ve vý-