a pohřební bratrstva v středověkých temných
úborech s kápěmi kymácejí lucernami a pochodněmi;
v popředí pluje temnotou obrovský kříž a za ním
všecky nástroje umučení Spasitelova, pak nesena
divnými zakuklenci nosítka s Mrtvým Kristem, za
ním vznášejíc se ve vzduchu Mater Dolorosa,
obklopená smutečními družičkami, kněz se
sanctissimem a nekonečný zástup věřících, zase všech tříd
a všech stavů. Všichni zpívají Stabat mater,
všichni se modlí, všichni klekají, míjejíce četné
kostely orvietské. Této náboženské slavnosti se
účastní celé město, ozdobené v italských barvách,
planoucí tisíci lampiony.

Jdeme s průvodem klikatými uličkami
středověkého Orvieta. Někde zavoní do cesty silně růže a
kozí list, jež patrně se plazí přes zeď. Někde
zaPíáče usínající dítě neb zahýká pfdvýkující oslík

do žalostného zpěvu procesí. Někde sevře úzká
ulice s podjezdem a gotickým výstupkem řadu,
mezi světlonoši nastane zmatek, ale po chvíli se
průvod opět spořádaně rozvije, a tragická elegie
zakvílí mocně ve svých podtržených refrénech.

Shoda města a ceremonie jest dokonalá. Ale ještě
dokonalejší jest soqhlas jiný, který nás
překvapujt a chvílemi ladí melancholicky, souhlas
náboženského a národního cítění, jež se zdají zde býti 31
dvojím výrazem. téže potřeby entusiasmu, dvojí