se zdravou originalitou a svezlm sverazem. Na
Vincence Brandla, prvního životopisce
Dobrovského, duch Dobrovského nikdy nesestoupil, ba,
naopak ho velice oasto spatřujeme na cestách,
které byly vědeckému úsilí Dobrovského prímo
protichddné. V četných vydavatelských pracích
nedbal ani přesnos1ti ani nižší kritiky a o vyšší
historickou kritiku se vůbec nepokoušel; ujímal
se zřejmých fals proti oprávněnému podezření
badatelů; v otázce rukopisné nepřipouštěl apriori
pochybností; v konservativismu spíše opatrnickém
než promyšleném zaujímal stanovisko protirefor.
mačnÍ. Ale ani František Bartoš nebyl kost z kostí
Dobrovského; spíše bychom jej - pro silné
citové posvěcení veškerého životního díla - směli
přiřaditi k ~afaříkovi, jako on sám přiřadil svého
zcela odchylně založeného přítele Jana Gebauera
vhodně k Dobrovskému. Právě to, co patriarcha
české filologie vnesl tak požehnaně do svého
oboru, chybí i nejlepším pracím Bartošovým:
pronikavost vědeckého kri,ticismu, důsledné
stanovisko srovnávací, přehledný rozvrh a neúprosně
logická klasifikace; velké Bartošovy přednosti,
příznačné učencllm romantického typu, nedovedly
zcela vyvážiti těchto ned.ostatků, vlastních ostatně
veškeré moravské vědě období Brandlova a
Bartošova.

Velice důsledný a promyšlený odpor proti
těmto hodnotám vědecké romantiky brněnské
zvedá pak v letech osmdesátých mladá generace,
vyrostlá již v prostředí naukového positivismu,
nadaná silnou schopností kritiokou a analytickou,
bojovně zanícená snahami revisionistickými a

77